Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Vánoce a osmiměsíční narozky

31. ledna 2018 v 16:14 | veki
Jo, trestuhodně to tu zanedbávám. Ale nějak se večer uspím dřív, než bych chtěla a když už se neuspím, tak vyřídím jen to nejnutnější. A taky mám takovou existenční (nebo spíš mateřkou) krizi, takže bych se nejraději někam zavřela a byla SAMA. No, moje krize se týká věcí, o kterých bych si sice chtěla povídat, vyřvat se někomu, kdo mě nebude soudit, ale je to moc kontroverzní na to, abych si poplakala na blogu. Prostě bych neměla na to, se pak obhajovat. Protože, jak jsem zjistila, jsem mimozemšťan mezi matkami, jsem mimozemšťan doma a mám pocit, že i sama před sebou.

Ale obraťme list. Celou věčnost jsem nenapsala nic o tom, jak trávíme (skoro)zimu. I když moje mamka to napravuje a kdo čtete její blog, tak jste něco pochytili.

Po polovině prosince napadl první pořádný sníh. Musím konstatovat, že Floriána to moc nevzrušilo. Mě to vzrušovalo velmi, protože Liberec se rozhodl sníh bojkotovat a absolutně nikdo ve městě sníh neuklízel (respektive ho tak akorát rozsolili a tím to skončilo), takže vzít ven kočárek bylo stejné, jako zkoušet dobýt severní pól v plavkách.
Ale já mám sníh ráda a vždy, když napadne, mívám takovou dětskou radost. Vydržel jen pár dní, ale i tak jsme si ho užili.





A pak přišly Vánoce, na blátě, jako vždy (3 dny před Štědrým dnem přišla obleva a sníh podlehl neustálému pršení a jarním teplotám). Strávili jsme je sami, bez prarodičů a musím říct, že to bylo dobře. S miminem to prostě nenaplánujete. Prozíravě jsem si vše pěkně připravila, takže polévka byla skoro hotová, salát dělal děda (bez jeho salátu by to nešlo), vánočky pekla mamka (bez jejích vánoček by se vesmír zhroutil sám do sebe) a cukroví jsem pilně pekla celý prosinec.
Aby nedošlo k mýlce typu "Ty se asi hodně nudíš, co, když máš napečíno?": byl to boj. Pečení probíhalo tempem max. 2 plechy za den, zdobení perníků znamenalo několik dlouuuuhých večerů. Ale bez cukroví by to prostě nešlo a popravdě ta trocha cukroví bylo to jediné, co jsem pro letošní Vánoce opravdu udělala.

Jo, vlastně jsem udělala ještě něco: vánoční pohledy s Floriánkem. Babičky byly nadšené, těm vzdáleným jsme je poslali poštou, těm blízkým dali osobně a pár jich vzniklo i jako magnetky na ledničku.



Hlavní náplní večera mezi večeří a dárky bylo foto. Prudila jsem s tím chlapy fakt pekelně. Nakonec se na žádné fotce nedívají všichni, ale nějak to vyšlo a chlapeček bude mít obrázek z prvních Vánoc. Z dárků ho pochopitelně vždy zajímaly hlavně obaly, neboť papír šustí a mašle jsou... prostě mašle. A žárovky na našem opelichaném umělém stromku, to byl hit.
Mrně bylo asi moc hodné, Ježíšek nadělil spoustu úžasných věcí. Rozšířili jsme arzenál mechových puzzlí, abychom zvětšili hrací plochu (OK, Ježíšek nedomyslel dvě věci: 1. mimino záhy z koberečku uteče, 2. mimino se naučí puzzlový koberec rozebírat. No, alespoň je doma větší legrace), dostal také tunel na prolézání, který mu ještě schováme, neboť se toho zatím bojí (hlavně neumí prolézat :-D), taky dostal oblečení a spoustu praktických drobností.



A pro všechny, kteří by se snad ptali, co vše se naše akční mimino naučilo, přináším malý souhrn:


Od koníčků ke koním... a pryč

- Pustil se rukama a začal dělat letadlo a u toho sebou mrskat, až se jeden bojí, že snad opravdu vzlétne.
- Začal pást velké koně: to je takový ten vzpor na rukách. My tomu doma říkáme, že dělá surikatu, neboť ve snaze vidět co nejdál, vytáhne ještě krk a vyvalí oči.
- A touha po hračce, která je moc daleko, ho dovedla k vyvinutí speciálního plížícího manévru, který zdokonalil natolik, že opustil obývák a vydal se plížením plazením vpřed i do kuchyně. (A já nevím, jestli se mám radovat, nebo zda mám zoufat. Tak jako tak, konečně bude někdo pravidelně vytírat podlahy. A taky luxovat, neboť prtě posbírá z koberce vše, co potká.)

Nové možnosti hadího muže
- Za posledních pár týdnů přišel na další nové pohyby. Předně se naučil otáčet zpět z bříška na záda, aniž by si u toho pokoušel přivodit otřes mozku.
- Na co je ale líný, to je pobyt na všech čtyřech a na ono povětstné pérování na kolínkách. Občas to udělá, směje se, a pak sebou plácne zpátky. Plazení je zkrátka pro něj pořád bezpečnější.
- Naučil se také dělat něco, čemu říkám šikmý sed, ale asi to nesplňuje přesně to, co si pod tímto termínem lidi představí. On totiž nedělá šikmý sed z kleku, ale z lehu. Prostě si lehne na bok a podepře se jednou rukou do polosedu.
- Hitem posledních pár dní je doplazení se k překážce (ideálně k ležící mámě), zapření se o překážku rukama a kleknout si. Chtěla jsem to vyfotit, ale protože jsem skoro vždy já ta ležící překážka - opora, tak bohužel. Když se mu chce, tak mi takhle vyleze i na klín.

Něco jako osmiměsíční úzkost?
Moudré knihy píšou, že kolem osmého měsíce se projevuje u dětí něco jako separační úzkost a že se od nich máma nehne, neboť její odchod (třeba na záchod) spustí šílený nářek. Já bych řekla, že k nám na scénu přišel spíš vztek ve chvíli, kdy malého omezíme v pohybu. Při přebalování, dávání do kočárku, krmení, ... odchody na wc, čištění zubů atd. si většinou nechá vysvětlit, i když to někdy trvá ("Floriáne, neštvi mě, nebo se počůrám!")

Kde máš zuby?
Nemám. Zuby nikde. Má to své výhody, když je protivný, dá se na ně svalit vina.

"Tak že by už ty zuby?"
"Uáááá!"
"Chceš kousátko?"
"Uáááááá"
"Ale no tak, to bude dobrý, ššššš."
"Uáááááá"
Ticho.
"Co, už je to dobrý?"
Krk, prd, škyt. Smích.
"Hmmm, tak jo, chtěl jsi mě poblejt? Díííky!"

On papá. Nepapá. On se nacpává!
Tak jo, mlíko je fajn věc, jenže miláček se v 5 měsících zastavil na váze a rozhodl se prostě, že potřebuje objevovat nejen pohyby, ale i chutě.
Žádných 5 lžiček příkrmu! Plnou misku, pak ještě něco ožužlávat, pak ještě mlíko... pak nemá řádit jak pošuk, když do sebe narve tolik energie, že by to raketu vyneslo do kosmu.
Chutná mu všechno, potraviny nasládlé chuti samozřejmě víc, ale neodmítá ani zeleninu. Zkrátka, ten kluk žere jak mlejn.
Kromě toho aktivně praktikujeme mámasutru. Mlíko nejlíp chutná hlavou dolů, nebo když mám vykloubené ruce. Aktivně prso vyhledává, umí svlíkat trička a noční košile, případně významně strkat hlavu do výstřihu.


Převzato z FB stránky Mámou S Láskou

Ra, ra, ra, ra, randáááál

Čím větší hluk to chrastítko dělá, tím líp! Miluje mlátit chrastítkem do podlahy (a když jsem v dosahu, klidně mlátí do mě), miluje, když po něm opakuju jeho podivné hrdelní zvuky. Takže na sebe vrčíme, chrčíme, mlaskáme...
A čím větší bordel u toho v obýváku vznikne, tím líp.


A konec. A doufám, že v dohledné době sepíšu ještě výlety. :-)
Krásné dny!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zazvorek zazvorek | 31. ledna 2018 v 21:31 | Reagovat

Tak přesně něco takového jsem si potřebovala přečíst, protože to vypadá jako reportáž z našeho kutlochu a já konečně mám pocit, že v tom nejsem sama! :-D Od začátku do konce bych se pod to podepsala (teda až na to kojení, ale to se holt nedá nic dělat, třeba příště).
CO se týče Vánoc, Štědrý den jsme sice strávili u mé rodiny, ale na svátky jsme už chtěli být sami. Původně jsme chtěli být ve třech i na Štědrý den, ale to bychom asi nevečeřeli (protože přiznávám, že já bych časově nedala ani salát, ani vánočku, ani cukroví...:-D). Obaly samozřejmě bavily víc než jejich obsah... A je zajímavý, že naše dcera se taky bojí různých válců! Od tatínka dostala nafukovací válec na přelézání a normálně před ním couvá a hystericky brečí, když ho vidí... Hlavně že se nebojí vlézt za tmy do koupelny pod vanu do ještě větší tmy a bordelu :-D Jinak se u nás taky teď konečně víc vytírá, většinou ovšem vytírá Alice svým bodýčkem, které následně - obaleno drobky a vlasy - svou lehce načernalou barvou ukazuje, že ten úklid podlah nebyl zas až tak důsledný...:-D
Sezení neřeš, Alice byla opravdu hadí žena, než se naučila pořádně rovně sedět; pedala, hrbila se, taky si sedala z lehu...oni na to prostě musí nějak přijít ;-) A je pravda, že jakmile se naučí sedět, je to paráda, najednou se dají dělat úplně nové hry, lépe se krmí, přehodila jsem ji do sporťáku, ať má výhled...úplně nový svět.
Na zuby jsem měla podezření snad od čtyř měsíců. Ale až v osmi teprve vylezly dva najednou. A manžel je měl až v roce, takže jsem byla smířená, že se načekáme. Buď ráda, že je nemá, alespoň tě ještě nemá čím rafnout, ono to docela bolí a Alice z toho má ještě děsnou bžundu :-D
A taky to u nás zní (i vypadá) trochu jako v zoo... Ale já holt na klasické dětské zpívánky moc nejsem, spíš blbneme.
No a že jsem všude mimozemšťan, to mám pocit už od dob těhotenství... Někdy to na mě padá hodně, hlavně proto, že moje kamarádky děti ještě nemají, a tak nemám s kým ty různé věci sdílet nebo kde se socializovat. A abychom šly do nějaké herničky nebo dětského koutku... to je moje noční můra :-( Často mám dojem, že mám "nepatřičné" pocity, které se k matkám nehodí. Nebo se o nich jen nemluví? Vím, že se známe jen takhle virtuálně, každopádně kdyby ses ale chtěla nějak vykecat bez toho, že by tě někdo soudil a koukal na tebe skrz prsty, můžeš mi napsat na terezapeerova@seznam.cz... třeba si nakonec nebudeme připadat tak mimo ;-)

2 Veki Veki | Web | 31. ledna 2018 v 22:29 | Reagovat

Na to sezení se těším! Sporťák už máme asi 3 týdny, neboť se do hlubokého nevejde a navíc děsně ječí, když nic nevidí. Takže když nespí, tak se rozčiluje a je lepší ho nosit. Ne vždy jde mít staženou boudu, aby něco viděl. Ale až si fakt sedne, tak bude mít výhled. A krmení! To bude super, bude moci sám patlat u stolečku, teď ho krmím v takovém tom "houpátku", kde je v polosedě jako v autosedačce.
Díííky moc. Napíšu určitě. :-) Mám spíš pocit, že se o tom nemluví, je těžké si některé věci přiznat sama sobě, natož ostatním. Naštěstí máme sociální sítě, kde můžeme budovat náš vlastní happy svět, kde není místo na pochyby. :-D :-D

3 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 1. února 2018 v 0:17 | Reagovat

no to je ale krásný bobíšek fakt:-)
každé miminko je jiné, to naše má 7.měsíců a už má 4 zuby :-D ale ještě se neumí točit z bříška na záda..

a klidně buď kontroverzní a nemusíš se obhajovat....myslím že by matky mezi matkami měly být více chápavé a ohleduplné a někdy mi přijde že jsou jako supy...
a kecy typu ty máš asi hodně času fakt miluju - naopak lidi by měli chválit - jsi šikovná že jsi s miminkem stihla napéct...

4 Veki Veki | Web | 1. února 2018 v 10:33 | Reagovat

[3]: Tojo, malý je zase dost drobný, v jeho věku mají mimina běžně o kilo víc, takže se všichni diví, že už mu je tolik. Můj brácha měl prý zuby v necelým 5 měsících. A některé děti zase až na roce.

5 veruce veruce | Web | 1. února 2018 v 23:09 | Reagovat

Jé, když to se tak dobře čte. Nejen, že si nepřipadám tak strašně, ale také je to pěkně nostalgické. Tomu mýmo přece jen jsou skoro dva roky a to už je úplně o něčem jiným 8-)
Všichni se všude chlubí, jak s dítětem doma všechno zvládají a já si pak připadám jako idiot, když jsem napekla 4 druhy cukroví a bylo to o nervy (loni i letos) :-D
Ten individuální vývoj se stejně zajímavý. Do všeho časem dospěje, hlavně mu nepomáhat ;-) Ten náš se zase vůbec neplazil. Jednoho dne se rozlezl, aby se vzápětí ukázkově posadil a pár týdnů nechtěl dělat nic jiného. Mám dojem, že snad lezení doháněl až poté, co se naučil chodít :D
Puzzlový koberec mi taky rozebíral, takže už rok leží v krabici. Zuby mu rostly od 3m a trvalo to další 3 měsíce než vylezly. Každé zuby u něj trvaly 3 měsíce. Jen ty poslední, no tam už to nějak přetáhl. Tunelu na prolézání se bál před rokem a půl a nevlezl by do něj ani teď :D
A podivné pocity a myšlenky mám průběžně taky, zejména v obdobích, kdy je to náročnější než obvykle (třeba teď se u něj rozjelo období vzdoru a tak si doma občas zakřičíme oba). Navíc jsem sociofobni asociál. Na dětský hřiště jdeme jenom tehdy, když tam nikdo není. Když tam někdo přijde, děsím se toho, že si bude chtít povídat. Naštěstí ale vypadám dost divně na to, aby nepadlo více než pár zdvořilostních dotazů :-D
Podle mě o tom jiné mámy nemluví, protože něchtějí vypadat špatně před ostatními, a tak dál koluje vize, že každá máma je každý den usměvavá, všechno stíhá a všechno se jí daří. Ve skutečnosti je to trochu jinak, každýmu někdy dochází síly.
Hodně jsem toho pochytila z jedné skupiny na FB. Beru to tak, že každej jsme nějakej. Já jsem nervák, ač jsem si o sobě myslela, jaká nejsem trpělivá. Dítě člověk naučí i něco o sobě samém 8-)

6 zazvorek zazvorek | Web | 8. února 2018 v 20:53 | Reagovat

[2]: Jo ty procházky jsou najednou takový nějaký lepší, když má pořádný výhled :-) Zima je v tomhle hroznej opruz, ještě nechodí, abych ji mohla někam postavit a projít se kousek s ní, klouzačky atd. jsou pod bahnem (a taky nemám pocit, že by na to měla, i když by se jí to určitě líbilo :-)), na trávu dát nejde, sníh taky není, tak nám zbývá jen to dřepění v kočárku jako pecka... Na jaře to vychytáme ;-)
Jo a to lehátko byl skvělej pomocník, taky jsem v něm krmila. A to jsem ho původně odmítala, že takovej krám doma nechci. Nakonec milovala, když jsem ji v něm zvedala a houpala :-)) Jo a sociální sítě nemám, abych právě neměla ty depky, jak jsou všichni happy :-D

[3]: Přesně tak! Někdy mám pocit, že jsou na sebe ty ženské vzájemně hrozně zlé. Snad na každé téma ohledně dětí se proti sobě staví dva (nebo víc) nesmiřitelné tábory, každý má svou pravdu a ostatní jsou hlupačky, co své dítě zabíjejí. Místo aby se vzájemně podporovaly, chválily...

[5]: Já se tě zrovna v nějakém článku chtěla zeptat, jak a jestli řešíš nějaké takové ty dětské herničky, hřiště, koutky atd., protože mi přišlo, že to asi budeš mít nastavené podobně, tak jak to malý "zvládá" :-D Zrovna nedávno se mě kamarádka se stejně starým dítětem, jako máme my, ptala, jestli už jsme byli v herničce. Už jen ta vidina toho, jak tam jdeme, mě upřímně děsí, taková místa mě nejen nelákají, ale dokonce trochu odpuzují, nejspokojenější jsem, když jdeme samy na dlooouhou procházku mimo město, kde nepotkáme živáčka :-D Nemáte holky ale pocit, že z těch prcků pak uděláme trochu asociály? Že bychom se kvůli nim měly kousnout a přežít to tam aspoň občas?

7 slunecnyden slunecnyden | Web | 11. února 2018 v 18:20 | Reagovat

Zachytila jsi ho krásně usměvavého. A popsala tak, že budete mít jednou na co vzpomínat. Vím, že se dcera zajímá, jaké to bylo, když byla malá. Ty to máš pěkně sepsané :-)

8 Veki Veki | Web | 11. února 2018 v 18:56 | Reagovat

[6]: Já mám právě problém, že jsem sociál a extrovert a mám problém být zavřená doma a čumět do zdi. Ale když jdu do společnosti jiných matek (hernička atd.), tak mi to prostředí úplně nesedí, právě proto, že většina z nich vypráví idylické pohádky...

9 sugr sugr | E-mail | Web | 14. února 2018 v 18:55 | Reagovat

Vekoušku malý je cel ty! Nádherné usměvavé mimčo do nepohody, jsi úúžasnááá, žádná fňukna, kterou rozhodí každý nedoprdlý prd malého. ;-) Kdy bude holčička? :-)

10 Veki Veki | Web | 18. února 2018 v 19:53 | Reagovat

[9]: Né! V dohledné době mi stačí kluk! :-D :-D

11 veruce veruce | Web | 15. března 2018 v 10:42 | Reagovat

[6]: Pardobn, že reaguju tak pozdě, nějak se mi to vykouřilo u hlavy...
No v herničce jsme za celé 2 roky nebyli a představa, že tam máme jít a s někým se dávat do řeči, mě děsí :-D Já radši taky ty procházky daleko od lidí a malýho zatím děti taky neberou. Kolikrát jsem si už říkala, že začnem chodit na nějaký společný montessori kroužek nebo cvičení, ale vždycky si najdu výmluvu, proč tam nejít :-( :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama