Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije VIII

29. ledna 2017 v 13:09 | veki |  Putování
Nastal předposlední den naší dovolené. Uteklo to jako voda. Tělo už si zvyklo na každodenní vycházky, na překonávání převýšení i na vysoké teploty a pálící slunce. Zkrátka aklimatizace byla téměř dokonalá, už by se stačilo naučit jen Srbsky a mít doma tak troje játra navíc, neboť místní domácí pálenky a trpké víno musí být opravdoví játrožrouti. A to jsme v oblasti, kde je většina obyvatel muslimského vyznání. Ale bez pálenky se tu po ránu nerozhýbe ani křesťan, ani muslim, možná ani koňský povoz. :-D


Masiv Visitor, strážce mraků

Sbalili jsme tábor a vyrazili z Plavu do sousední Brezojevice, odkud nás čekalo ne moc prudké, ale táhlé stoupání nahoru do kopce (místní cesty jsou prostě značené vždycky stylem přímo vzhůru!, zatímco u nás jdete po vrstevnici). Bylo podivné dusno, ale svítilo slunko. Těšili jsme se, že se vykoupeme ve Visitorském jezeře. Jak krásné to bude po namáhavém výstupu na vrchol!


Značení cest je někdy docela špatně udržováno, respektive tam, kde projede terénní auto, je značka na každém rohu a tam, kam se musí pěšky obtížným terénem, je hledání značky dobrodružnou hrou. Po odpočinku pod předposledním stoupáním do sedla pod vrchol jsme se museli prodírat zcela zarostlou stezkou, která zmizel v hustém porostu smrčků, trnitých ostružin a kdovíjakého "bordelu". Lehce poškrábaní jsme se dostali do vrcholových partií, kde už byla zase otevřená krajina s travinami a sem tam stromkem.


Takhle nedobytně vypadal vrchol, když jsme opustili křoví a vyšli nad hranici souvislého lesa

A v duchu logiky místních tras jsme šli neohroženě přímo vzhůru - až na vrchol. Těžko říct, jak se vlastně jmenuje, v mapě je označen jako Bandera (mimochodem hora s názvem Bandera je tu na každém kroku, ale místní nám nedokázali říct, co to znamená). Zkrátka zdolali jsme Visitor, zdolali jsme 2 214 m n. m.


Rozcestník pod vrcholem, pro všechny případny psaný latinkou.


Odpočinek na vrcholu.


A tam dole, na břehu Plavského jezera jsme byli ještě dneska ráno.

Sami už vidíte, že zatímco pod vrcholem bylo ještě slunko a mělo sakra sílu, sotva že jsme nohama vstoupili na temeno vrcholu, začaly se vařit mraky. A bublaly a bublaly, až se začaly valit přes masiv i dál směrem na Plav. Ochladilo se, vzduch byl pořád těžký.


A už se to valí...


A hory Prokleté ztrácí se nám v mracích... a nutno říct, že to bylo naposledy, kdy jsme je alespoň zahlédli...


Tenhle labyrint, to je popis toho, co je vidět z Visitoru. Aneb panoramatický výhled. No, musím se přiznat, že já podle toho vážně nepoznala jediný kopec. Jen ti zkušenější cestovatelé, kteří mají hory více prošlapané, byli schopni určit některé vrcholy. Upřímně, vypadají všechny stejně, hrozivě se tyčí k nebesům a ostrými vápencovými zuby trhají oblohu. Ne však dneska, dneska je za okamžik převálcují mraky.

Už nám bylo jasné, že koupání ve Visitorském jezeru asi nebude tak aktuální. Ne, že by byla zima, ale vzhledem k tomu, že nesvítilo sluníčko, proces sušení by byl asi dost dlouhý. A my (a sakra vůbec nevím proč) jsme letěli dál. Nic to však nemění na skutečnosti, že Visitorsko jezero ve výšce 1 755 m je nádherné. Ukryté jako lesní tůně mezi stromy, zarostlé rákosem. Klidné a zvoucí k návštěvě.


A pak už to byl sešup dolů až do obce Murino, kde na nás čekal autobus. Ještě před tím jsme ale navštívili místní (ehm, co to vlastně bylo?) kavárnu, paní donesla zabijáckou balkánskou kávu a pivo. A místní sámoška o velikosti stánku s párky v rohlíku nabídla svačinku.

Musím říct, že teprve teď, poslední den jsem se naučila chodit dolů z kopce. Naučila jsem se, že nemá cenu snažit se opatrně našlapovat a bránit se pádu (který si takhle tak akorát přivodíte), ale je lepší pokrčit nohy (jako když jedete na lyžích z kopce) a lehce klusat. Akorát se pak špatně zastavuje, když je to potřeba.


Na závěr "domek na útesu" nad jezerem.

Autobus nás dovezl do sedla Trešněvik, kde je příjemná hospůdka. Lidé se tu zastavují, když jedou kolem. Pod hospůdkou jsme v trávě postavili stany - už za mírného deště. Večer jsme pak strávili v hospůdce ochutnávajíc místní nabídku jídla a piva. Ochladilo se ještě víc (alespoň jsme využili i oteplovací prostředky, které do teď ležely v batohu nevyužité úplně dole). Když jsme šli spát, lilo už jako z konve a v dálce se ozýval hrom.

Ale o tom příště...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarijaKes MarijaKes | Web | 29. ledna 2017 v 14:41 | Reagovat

krásná túra. Dobře, že vás déšť zastihl až večer. I na vrcholu jste měli alespoň částečně na chvíli nějaký výhled. V horách se počasí mění rychle.
Myslela jsem, že muslimové nesmí pít alkohol, ale pálenka možná není za alkohol považovaná. No jinak by se asi těžko dalo přežít v drsných podmínkách. :D

2 Veki Veki | Web | 30. ledna 2017 v 11:48 | Reagovat

[1]: Myslím, že ta jejich pálenka má opravdu nějaké zvláštní postavení... :-D Tady se nám měnilo docela plíživě, ale díky za to, protože jsme díky tomu stihli (skoro, všechno dle plánu.

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 30. ledna 2017 v 18:50 | Reagovat

Vekoušku ty jsi cestovatelka Holubka? :-D

4 Veki Veki | Web | 1. února 2017 v 10:44 | Reagovat

[3]: Ne, to jen tak vypadá, když jednou někam jedu a pak o tom půl roku píšu. :-D :-D :-D

5 Frypat Frypat | E-mail | Web | 9. února 2017 v 18:19 | Reagovat

Až potud vám počasí docela přálo,ale z poznámek pod okrajem tuším,že vám ukázalo i odvrácenou tvář. Jsem zvědavý na pokračování ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama