Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije V

14. listopadu 2016 v 14:23 | veki |  Putování
Tak to zase chvíli trvalo... mám skvělou výmluvu: na ubytovačce byla taková zima, že jsem nevydržela sedět u stolu a psát. Ale už jsem se přestěhovala. A na bytě ještě pořád není internet. To vše je pravda svatosvatá!

Jak nás hory nechtěly propustit...
Probudili jsme se do listopadového rána. Do listopadového rána na začátku srpna. Všichni víme, že na horách se počasí někdy chová jako urtžené ze řetězu. A tak jsme poprvé museli sáhnout do batohu i pro bundy a pláštěnky. Byla mlha. Hustá tak, že by se dala krájet. Jen ten Křemílek a Vochomůrka tam chyběli. Sbalili jsme tábor a vydali se do hor. Skupinu borců čekal výstup na nejvyšší horu Černé Hory, která má zlověstný název Zla Kolata (2 534 m) - v překladu to prý znamená Špatná Hromada (viz wiki). Naše skupina se v sedle oddělila a šla přes pláně (respektive hřeben Maja Borit) do Gusinje. Odtamtud nás měl autobus transportovat do Plavu.


Pak už foťák kvůli vysoké vlhkosti přestal fotit, takže vlastně vůbec nemůžu doložit, že následující vyprávění se opravdu stalo... taky to mohl být jen divový sen.


Co se dělo na Kolatě, budiž tajemstvím druhé skupiny. Co se dělo s námi, na to do smrti nezapomenu. (Podle fotek, které nám ukazovali, se jim na vrcholu mlha protrhala a přeci jen něco viděli.)



Až do sedla pod Kolatu byl výstup vcelku pohodový (odtamtud jsou fotky s pasoucím se dobytkem). Nahoře jsme na salaši nabrali vodu, dali si něco k snědku a pokračovali dál. Mlha zhoustla. Viděla jsem vždy tak akorát záda toho přede mnou. Něco jako turistická značka nebylo vidět a co se týče cesty, byla to spíš kozí pěšina. A žádné tyčové značení jako v Krkonoších.
Všimli jste si někdy jaké je v mlze ticho? Strašné! Špendlík by bylo slyšet padat.
A všimli jste si někdy jak strašně rychle ztratíte v mlze pojem o čase? Po chvíli nevíte, zda jdete hodinu nebo dvě... Za nějakou (nikdo neví jak dlouhou) dobu jsme uslyšeli hlasy. Byli to místní pasáčci krav. A běhali to pohorách jako kdyby svítilo slunce a nic se nedělo. Poradili nám cestu.
Všimli jste si někdy jak snadno ztratíte v mlze orientaci? Cesta nás sice vedla správným směrem (alespoň si to myslíme), ale na vršku Vrh Bora (2 106 m) jsme měli odbočit. Jenže značky nebylo vidět a někdy se prostě kozí cesty různě křižovaly, takže bylo nesnadné odhadnout co je odbočka a co není. Za nějakou (nikdo neví jak dlouhou) dobu jsme poznali, že jdeme špatně. Naději nám dával štěkot psa, který se ozýval nedaleko. "Jenže pokud jsme tady, tak tady žádná salaš široko daleko být nemá!" Rozhodli jsme se najít správnou cestu. Průvodce se vydal na výzvědy, jenže se nám ztratil, protože v mlze rychle zapomněl odkud vyšel. A tak jsme na sebe volali, aby nás po hlase zase našel. Fakt jsem myslela, že budeme muset přežít noc v tomhle podělaném počasí a jíst syrové hřiby, které jsme nasbírali cestou do sedla.
Rozhodli jsme jít dál, společně.
A víte, že zákon chození dokola fakt platí? Po nějaké (nikdo neví...) době jsme došli opět na místo, odkud jsme vyrazili (poznali jsme ho podle červené igelitky zapomenuté pod stromem).


Trasa oranžová je asi ta, kterou jsme reálně prošli. Žlutá ta, kterou jsme měli jít.

A dost! Uplynulo několik hodin, mlha se pořád valila, nechtěla se rozpustit, neměli jsme ponětí kterým směrem je slunce, kde jsme a jak daleko to je do vesnice. Jediná správná věc tedy byla jít po štěkotu. Kde je pes, jsou lidé. Buď salaš, nebo pasáčci. Sešli jsme několik metrů dolů po úbočí a dostali se pod mlhu. Ta mrška si to seděla jen na vrcholcích! Mlha zůstala za zády a my měli krásný výhled do údolí, na jehož svahu pobíhaly děti, pásl se kůň a cinkaly ovce. Rukama nohama jsme se dozvěděli, kde to vlastně jsme. Byli jsme jen o jedno údolí vedle. Na Katun Kukića (salaš pana Kukići). Ufff. Domorodci nás pozvali na kávu, rakii a burek. Kromě toho jsme dostali čerstvé ovčí mléko a domácí borůvkovou šťávu. Bože, to byla dobrota! Pod talířkem jsme jim pak nechali nějaké to euro. Jinak jsme se v tu chvíli revanžovat nemohli. A od nás, od turistů, se to i očekává. Oni si o peníze nikdy neřeknou přímo, ale myslím, že kdybychom jim nic nedali, asi by na nás pustili toho obřího pasteveckého hafana. :-D Hospodář nás pak doprovodil až na okraj svých pastvin a ukázal nám kudy dolů. Ale to už svítilo slunce, mlha zůstala nad námi a i tam se začala rozpouštět. Svítilo slunce, vesele hřálo a my měli tááááááákhle velkou radost ze života.


Cesta ze salaše byla radostná prosycená vůní bylin a slunce.


Z lesa jsme vyšli nad nějakou vesnicí. A protože jsme neměli kam spěchat, lehli jsme si pod stoh sena a váleli se tam jako ty nejlínější kůže na celém světě. Cestou k silnici, kam pro nás přijel autobus, jsme našli dva obrovské pravé hřiby. Večer byla ešusová smaženice.


Tomuhle by neodolal opravdu nikdo...


Masiv Visitor (na ten jsme taky vyšplhali) a Plavské jezero

A protože jsme teď poprvé spali v opravdovém kempu se sociálkami (rozumějte turecký zapáchající záchod a rozbitý sprchový kout bez dveří), obsadili jsme okamžitě TEPLOU sprchu. Lepší konec dnešního dne jsme si přát nemohli. Kdo by si byl před pár hodinami pomyslel, že se večer osprchuje v teplé vodě?

Přístě budu vyprávět o šíleném taxikáři a horské jízdě smrti.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anett Anett | E-mail | Web | 14. listopadu 2016 v 15:00 | Reagovat

Nádherné fotky a určitě skvělý zážitek. Hlavně, že jste se ve zdraví a bez újmy dostali ,,domů". :-)

2 Kazimír Kraťas Kazimír Kraťas | Web | 14. listopadu 2016 v 16:07 | Reagovat

Jsem zoufalý ošklivý panic se zanedbatelným IQ i délkou údu a s komplexem méněcennosti. Zoufale potřebuji vaši pozornost. Potřebuji vaše komentáře, až už utěšující či lítostivé, nebo nenávistné. Prostě potřebuji mít pocit, že se o mne někdo alespoň jednou v životě zajímá, ať už v dobrém, nebo špatném. Potřebuju to snad ještě naléhavěji než první sex, funkční pistoli, nebo preventivní proplesknutí, abych se konečně probral a přestal ze sebe dělat šulina na těch internetech.
Jedná se sice o reklamu, ale alespoň jsem upřímný, říkám to narovinu a racionálně vysvětluji důvody, proč stojím o větší návštěvnost. Krom toho - za každou jednotlivou návštěvu na mém blogu se o jednu vteřinu zkrátí čas, zbývající do ztráty mého panictví! A to se vyplatí, zvláště jste-li filantropové!

3 Eliss Eliss | Web | 14. listopadu 2016 v 17:01 | Reagovat

Krásné místo :-)

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 14. listopadu 2016 v 17:51 | Reagovat

Tedy Vekouši hned bych neodolala s tebou!
Je to báječná oaza klidu a přírody, nádhera! Ani to wc by mi nevadilo, tedy možná... :-|  8-)

5 Veki Veki | Web | 15. listopadu 2016 v 11:48 | Reagovat

[4]: A když ses uměla propašovat do restaurace, tak jsi mohla na evropský jen o něco méně zapáchající záchod. :-D

6 zazvorek zazvorek | 9. ledna 2017 v 20:06 | Reagovat

Z těch dobrot, sprchy, válení se...má člověk daleko větší radost, když si je předtím musel "zasloužit" tím blouděním mlhou a tichem, což? ;-)
Nádhera. Před lety jsme chtěli na podobnou cestu vyrazit taky, ale špatně snáším vedro a představa, že bychom ty kopce zdolávali v obrovských teplotách mě odradila. Tak snad jednou...Když vidím, že počasí může být i "normální" :-)

7 Veki Veki | Web | 19. ledna 2017 v 10:55 | Reagovat

[6]: No, na to teplo se fakt dá zvyknout. Zpočátku to fakt bylo peklo, ale pak už to člověk ani nevnímá.

8 Frypat Frypat | E-mail | Web | 9. února 2017 v 17:31 | Reagovat

To jsou úžasné zážitky :-)
Mě se podařilo zatím zabloudit jen jednou a to v kukuřičném poli :-D  :-D
Jinak mám odzkoušené,že třeba v lese je dobré aby v čele šel pravák i levák.Každý podvědomě obchází překážky na svou stranu,ale když jdou spolu,tak dokáží jít jakžtakž rovně. Je to o tréninku ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama