Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije III

26. září 2016 v 22:14 | veki |  Putování
Jak jsem vylezla nejvýš ve svém životě:
Vím, že se najdou tací, kteří vylezli do 4 nebo 5 tisíc metrů, popřípadě ještě výše. Já ale byla nejvýš tak akorát na Smrku, 1 124 m n.m. Představa, že budu dýchat vzduch ve výšce 2 460 m, mi vlila do krve spousty adrenalinu. A musela jsem si to vybojovat stůj co stůj.


Výřez z turistické mapy s vyznačenou (alespoň přibližnou) trasou výstupu na Karanfily.

Jenom stoupání do sedla pod vrchol mi dalo fakt zabrat. Za poslední rok v práci, kdy jsem se nehnula z kanceláře, si moje tělo zvyklo tak akorát nic nedělat. No, ale znáte mě, já jsem taková pomalá, vytrvalá želva. A tak jsem sice chodila neustále poslední, ale vzdát se, ani nápad!


Konec úzkého údolí, na jehož konci začínal výstup na vrchol, který bylo nutné na mnoha místech absolvovat za pomoci všech čtyřech končetin.



Vyrazila jsem nahoru. První část vedla po kamenné suti (vidíte výše). Dolů se po ní skvěle lyžuje, ale nahoru... nahoru se drolí pod nohama a jeden krok vzhůru znamená někdy i dva zase zpátky. I když jsem si chvílemi připadala jako Sisyfos, nakonec jsem stanula pod malou skalkou, na kterou bylo nutné vylézt a odkud pokračovala cesta dál. No, cesta. Dál vedlo lano, aby dole nemuseli Albánci sbírat popadané turisty. Naštěstí úsek s lanem nebyl dlouhý. Cesta na vrchol však připomínala opičí dráhu pro kamzíky. Stačil by jeden špatný krok a člověk letěl ty dva tisíce metrů zase dolů. I proto jsem nespěchala. Já jsem totiž na tyhle věci strašpytel.


Cesta vzhůru (toto je jeden z těch lepších úseků).


Cesta vzhůru (jeden z těch horších úseků - těsně pod vrcholem).


A pohled dolů, kde se rozkládala Albánie.


Jako se zdá nekonečný oceán, tak stejně nekonečný je i pohled na vrcholky hor.

Stanula jsem na vrcholu Karanfil, který je v mapě zapsaný jako Veliky Vrh. Místní však tomuto masívu říkají Karanfily a asi nikdo přesně neví, který z těch špičatě vyhlížejících velikánů je ten správný Karanfil. Tady žádné davy nebyly. Mohli jsme si to tu užívat, takový privátní kopec. A tak byl čas i na vrcholovou knížku, vrcholové foto a vrcholovou euforii. A ta byla! Dechberoucí pohled. Nepochopitelná výška. Vážně jsem tak vysoko? Neuvřetitelné, to jsem nemohla dokázat!


Důkaz hned 3x. :-)


Vrcholové foto celé skupiny. Fotil Pitel, teda jeho foťák na samospoušť.

A právě tady se ukázalo jak moc velká pravda je to o těch návratech do tábora. Když jsem byla zase dole v sedle, myslela jsem, že padnu a pojdu. Jak jsem byla pořád poslední a pořád skupinu doháněla, tak jsem vlastně za celý výstup nahoru nejedla a ani pořádně nepila. Doslova jsem se dovlekla ke skalní bráně Šuplja Vrata, neboli Líbající se kočky. Až tam se mi udělalo po přestávce, jídle a pití, lépe.


Pohled na vrcholek skalní brány


Pohled skrz skalní bránu na druhou stranu údolí. (Tam jsme byli včera na výletě. Je vidět i Talijanka.)


A průlez bránou lehce horolezecký. Lezu jako o život a zuřivá reportérka Káťa fotí!

Únava se ve mně ale naskládala a brzy se zase ozvala. Sestup byl šílený. Pořád střemhlav dolů. Bylo vedro. Slunce pálilo a voda došla. Když jsme konečně zalezli do lesa, začalo bahno. Smekající se klouzava hnědá hmota. Pak zase listí překrývající zrádné kameny. A pořád přímo rovně dolů. Bylo to nekonečné. Dole v Grbaji začínal nějaký festival, hrála hudba. Zřetelně ji bylo slyšet, vesnice se přibližovala, ale cesta pořád ne a ne skončit... jediné, za co mi v tu chvíli stálo jít, byla vidina studánky s čerstvou studenou vodou.

A nakonec mě ta studánka skutečně přivítala. Vypila jsem tolik vody, že jsem do teď nepochopila, jak jsem to mohla přežít. Až do usnutí jsem měla nutkavou potřebu pít a nemohla jsem se zbavit pocitu žízně. Asi jsem byla taky trochu přehřátá. Ale chladná noc a dlouhý odpočinek to všechno napravil. A navíc! Další den byl odpočinkový!




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 26. září 2016 v 22:22 | Reagovat

Mno, tak myslím, že tvůj anděl strážný se hodně nadřel. :-D

2 Veki Veki | Web | 26. září 2016 v 22:27 | Reagovat

[1]: My s andělem chodíme pořád spolu. :-)

3 Joina Joina | Web | 27. září 2016 v 5:27 | Reagovat

Téda, nevím jestli bych se odvažila zde chodit. Ale vypadá to tam tedy nádherně :)

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 27. září 2016 v 17:54 | Reagovat

[2]: To se někdo má! ;-)
Ale já mám zase Čerta, heč! :-D

5 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 28. září 2016 v 14:50 | Reagovat

Znám ty vrcholové pocity a moc ti fandím. A vím, že nahoru je to těžké a dolů ještě těžší. Jen jsem se musela smát té tvojí větě, cituji:"No, ale znáte mě, já jsem taková pomalá, vytrvalá želva." No právě, že tě známe tak trochu jinak. Co ty běžecké závody v zimě? To by žádná želva nedala. :D

6 Veki Veki | Web | 28. září 2016 v 20:19 | Reagovat

[5]: Ale když oni všichni nahoru vyběhli jako kamzíci, já bych to neudýchala ani za nic. :-D

7 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 28. září 2016 v 20:30 | Reagovat

[6]: Jednou jsem jela na podnikový zájezd do Jeseníků a byla jsem naprosto v klidu, když jsem viděla, že jedou jen samí důchodci. Jo, jenže ti důchodci o 10 let starší než já byli trénovaní. :D

8 Frypat Frypat | E-mail | Web | 4. října 2016 v 23:43 | Reagovat

Tak jsem prošel všechny tři zápisky z Černé Hory a doslova jsem si to užil. Krásně napsané a ty fotky!!! Nádhera :-)
Smekám před tvou vytrvalostí a odhodláním. Musely to být náročné výstupy, ale ty pohledy do kraje za to určitě stály.
Už se moc těším na pokračování :-)

9 Veki Veki | Web | 5. října 2016 v 21:19 | Reagovat

[7]: Jojo, někteří tito turisti jsou jako čamrdy. Kamarádka mi vyprávěla, že s mamkou chodily do Klubu českých turistů a že na žádném výletě nestačily na tempo potrénovaných staroušků.

[8]: Děkuji, děkuji. Snažím se to postupně sepsat. Mám nějaký skluz, pak jsme byli ještě na české dovolené, tak to bude celé takové cestopisně objevitelské.

10 Miloš Miloš | Web | 28. prosince 2016 v 21:07 | Reagovat

Krása, parametry Vysokých Tater a přitom tam (asi) nechodí davy lidí.

My jsme letos v Černé Hoře také byli, ale drželi jsme se u moře a výlety do okolí u nich také končily. Jen do Kotoru jsme jeli strašidelnými serpentinami, kde se dvě auta vedle sebe nevejdou a často se musí couvat k místu, kde je možnost z cesty vybočit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama