Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije I

19. září 2016 v 17:16 | veki |  Putování
1. seznamování a setkávání

Ještě jsme ani nepřekročili hranice Černé Hory a už jsme ji pokládali za opravdu pitoreskní balkánský státeček. Průvodci nás o tom právě přesvědčili. Kouzlo spočívalo v tom, že si nechali od cesty fakta, která si lehko každý najde na wikipedii (rozloha, obyvatelé, HDP, průmysl, zemědělství, prezident,…) a předložili nám mnohem zábavnější obrázek naší cílové stanice. Například tzv. černohorské desatero. Zapamatovala jsem si z něj jen několik věcí, avšak - jak jsme se později přesvědčili - zcela pravdivých: "Když vidíš někoho pracovat, uhni, abys mu nepřekážel," nebo třeba: "Co můžeš udělat dneska, můžeš stejně dobře udělat i jindy." Velmi jsme se také bavili během rychlokurzu černohorštiny (srbštiny). "Když vám někdo řekne, že se chce [slikat], tak ne, že půjdete do naha! On vás prostě je žádá, abyste ho vyfotil. Slíkat se můžete jenom, když vám to řekne někdo z nás (průvodců). A prosím vás, a to si pamatujte, zásadně nikdy nikomu nechvalte jídlo slovy: je to výborné! U nich to má opačný význam. A fakt se to blbě vysvětluje. A nikdo z vás si nepřeje vědět, co se stane, když v Černé Hoře urazíte hostitele." Srbština byla zdroje úsměvných historek po celou dobu, ale nebudu předbíhat události.


V autobuse (foto: Standa Kadlčík)


Hranice Černé Hory jsme překročili nad ránem. Byly střeženy chlápky se samopaly, nic moc pocit. Ale oproti "železné protiuprchlické oponě" na hranici mezi Maďarskem a Srbskem, to bylo ještě docela dobré. Stejně, až tady si člověk uvědomí, v jaké strašné bublině žijeme. Tady, kde na každém kroku zakopáváte o pozůstatky balkánských konfliktů, kde v horách najdete zákopy partyzánů a kde má doma každý druhý nějakou tu flintu, protože co kdyby náhodou, teprve tady přijde to poznání, jak strašně křehký je ten náš mír.


Dostali jsme razítka do pasu a jeli dál. Jen průjezd napříč Černou Horou je obrovský zážitek. Horská sedla, serpentiny, vlaková trať doslova vysekaná do skal a vedená skoro častěji v tunelu, než pod širým nebem… Naším cílem byl národní park Prokleté hory na hranicích s Albánií a Kosovem. Je to kraj, kde žije hodně Albánců a většina obyvatel je zde muslimského vyznání. Mluví se tu albánsky i srbsky.


Gusinje - hlavní ulice ústící k mešitě

Konečně jsme dorazili do Gusinje - městečka pod horami (dobře, tady jsou všechny města pod horami), které žilo svým letním balkánským životem. Ten bych shrnula takto: je všední den ráno. V našich končinách pospícháte do práce, trčíte v zácpě ranní dopravní špičky, čekáte na opožděnou tramvaj, vedete děti do školy… Tady se rychle plní kavárny a hospůdky, do kterých usedají dobře oblečení pánové (ano, výhradně muži), zapálí si, objednají něco k pití. Hovoří a diskutují. Kde nechali ženy, se nám nepodařilo zjistit. Nejspíš jsou doma a věnují se domácnosti. Samozřejmě, že nás napadlo, proč ti lidé nepracují. "No a co by tady jako měli dělat? Tady prostě práce není." "A z čeho ti lidé tady žijí?" "Hodně Černohorců žije v USA a posílají domů příbuzným peníze. Však uvidíte spoustu aut a americkými SPZ. To oni se jezdí domů v létě chlubit svými auťáky." Smutně k tomu musím dodat, že za ty dolary tu rostou samé vily ve stylu podnikatelského baroka se zářivými fasádami. Kazí tím krajinný ráz. Ale něco takového tu nemá hodnotu. Jediné, oč tu běží (alespoň mladé a střední generaci), je vyrovnat se Západu a žít stejným životním stylem. Jojo, milá globalizace, daří se ti to.


Vstup do doliny Grbaja (1130 m n. m.)


Tak jsme proběhli Gusinje a po malých nákupech jsme se vydali pěšky asi 7 km do doliny Grbaja (1130 m n. m.). Zde jsme založili tábor a spali zde příští tři noci. Dříve se v Grbaji nejspíš tak akorát pásly ovce, nyní zde rostou turistické hotýlky, restaurace, chatičky a chaty. Nicméně ještě pořád jsme ze stanu měli výhled na ostré štíty hor a pasoucí se skot. Náš koutek byl ještě pořád jen travnatou dolinou, kde se pasou ovce. Díky za to…


Výhled ze stanu - tábořiště v dolině Grbaja.



(Příště o dechberoucím pocitu, který vás pohltí, když vyfuníte do výšky dva tisíce metrů.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 20. září 2016 v 12:09 | Reagovat

Některá ta rčení o práci se říkají i u nás. Já bych se asi na takovou výpravu v téhle době bála. Je to přesně jak píšeš. My si tu prostě žijeme v míru a i když je ohrožen, i když si ho sami nevážíme, prostě jsme si na něj zvykli a necochází nám, jak je křehký, že by to také mohlo být jinak, že ta hrozba tu je a je blízko. V muslimském světě to tak je, že zábava je zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže. Nedávno jsem četla na internetu, že azylanti z Německa jezdí na dovolenou do země, odkud uprchli údajně před nebezpečím. Nerozumím tomu.
Obdivuju tvoji vitalitu, tvoji chuť všechno poznat a se vším se poprat. A ten nádherný pocit na štítech velehor znám. Zažila jsem ho mockrát, ale už jen vzpomínám. Škoda, že nebyly digifoťáky už tenkrát, abych mohla zachytit východ slunce v horách, když ve 3 hodiny ráno paprsky slunce doslova vystřelí z poza protějšího štítu. V ten moment je z tebe odměněný vítěz. Ten pohled a zážitek si dodnes nesu v sobě. :-)

2 Veki Veki | Web | 21. září 2016 v 19:30 | Reagovat

[1]: Reálně se tam nebylo čeho bát. Černohorci jsou veselí a pohostinní lidé. Rádi si připijí a rádi se baví. Bez ohledu na toho, ke komu se modlí.

3 zazvorek zazvorek | Web | 21. září 2016 v 21:23 | Reagovat

Nádhera. Úplně mi poskočilo srdce, jen vidím ty krásné hory.
Do Hory jsme před lety plánovali jet také, ale u CK Mundo jsme prošvihli termín přihlášek a další roky už jsme si zase vymysleli něco jiného. Troubové jsme... Vy jste jeli přes co? Mundo? Nomád?
Jestli dobře koukám, byla tam taky moje spolužačka Katka Krčmářová, znáte se? :-)

4 Veki Veki | Web | 21. září 2016 v 22:13 | Reagovat

Neznáme, to byla skupina náhodných pošuků, kteří vyrazili místo válení u moře týrat se do nadmořských výšek. :-D Jeli jsme s CK Alpina z Brna. Fakt krásné, vřele doporučuji, průvodci skvělí, super parta lidí... zase bych s nimi chtěla někam vyrazit. Dělají toho spousty.
Tak to si užiješ panorámata! Já totiž fotila hlavně ty výhledy. Fascinující. Do teď to vidím před sebou a pořád nemohu pochopit, že to opravdu existuje.

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 22. září 2016 v 19:45 | Reagovat

Veki ty asi nikdy nebudeš mamina sedící u plotky a hlídající své stádečko dětí a manžílka, ty máš to cestování a adrealin prostě v krvi! :-D  ;-)

6 Veki Veki | Web | 26. září 2016 v 22:22 | Reagovat

[5]: Ale, třeba z toho jednou vyrostu. :-D

7 Barča Barča | 27. září 2016 v 17:57 | Reagovat

Ale prdlajs... Věrka ty děti nacpe do báglu a pojedou všichni :-P

8 Veki Veki | Web | 5. října 2016 v 19:56 | Reagovat

:-D Do velikééého báglu. :-D Příště tam strčím tebe.

9 Barča Barča | 15. října 2016 v 19:09 | Reagovat

Už se těším :-D  ;-)

10 slunecnyden slunecnyden | Web | 17. října 2016 v 14:47 | Reagovat

Chyběla by mi ta odvaha. A někam se kodrcat v tom vedru. Ale určitě to tam bylo úžasné a jak píšeš, skvěle jste si to užili.

11 Veki Veki | Web | 2. listopadu 2016 v 11:52 | Reagovat

[9]: Už to tak vypadá, že se tam budete muset vejít všichni. :-D

[10]: Ačkoli přes den bylo hodně teplo, v noci to šlo i pod 10 stupňů, pořád jsme byli poměrně vysoko, i když na jihu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama