Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Světlo ve tmě

7. září 2015 v 21:09 | veki |  Myšlenky
Pořád si trochu vyčítám, že jsem zápisky z archeopraxe ukončila neslušně v polovině a vykašlala se na to. To si prostě nikdo z vás, kteří věrně navštěvujete Kamrlík, nezasloužíte. Snad se mi podaří se tímto článkem definitivně srovnat s realitou.

Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe a já se neměla ani kde vyřvat. Vysvětlujte Polákům, které znáte čtrnáct dní, že člověk, jeden z nejlepších, kterého jste v životě potkali, se ocitl na zcestí a jeho vůle žít je mizivá. Vysvětlujte to cizím lidem v cizím jazyce. Odmítla jsem vodku a odmítla jinak veselé večery, ne ze sebemrskačské touhy být smutná, ale proto, že po alkoholu si většinou vylívám své splíny a je mi jedno komu. Pak jsem v neděli chodila tři hodiny bezcílně po lesích, střídavě brečela a střídavě nadávala, mluvila s ní, i když jen imaginárně. A už jsem nechtěla psát zápisky dál, protože jsem nevěděla, co napsat. Nechtěla jsem, aby to bylo hloupé a ze zkušenosti jsem už věděla, že je lepší, nechat to v sobě trošku uklid(n)it.

Článek jsem dnes pojmenovala podle alba skupiny Jelen, které teď poslouchám pořád dokola a které se mi tak skvěle trefilo do vkusu! A dnes zní všechno tak strašně pravdivě. Je v něm tolik zklamání a špatných zpráv. Je v něm ale i tolik naděje a víry se po pádu zvednout a jít dál.


Pak jsem si řekla, že jediné, co můžu udělat je zahodit to za sebe a podpořit ji. Aby i přesto, že má zlámaná křídla a zrovna nelétá, vstala a šla dál pěšky. Protože to taky není tak špatné.

Dneska jsem tam byla, v té obrovské sterilní budově, v tom pokoji, kde minuta trvá věčnost. První myšlenka byla, že asi odejdu, že prostě zbaběle uteču, že je moc těžké vidět tu dříve veselou holku ležet vychrtlou, bledou, zjizvenou a s vyhaslýma očima. Nikdo si tohle přece nezaslouží!

Vyprávěla jsem příběhy, které se mi staly za uplynulé měsíce. Poslouchala. A mně ty historky najednou přišly malicherné, hloupé, bezvýznamné. Ty absurdní návštěvnické příhody z hradu. Ty nezapomenutelné zážitky z Polska... Jak si vůbec můžu dovolit mluvit o svém štěstí! Poslouchala a občas se lehce pousmála, aby mě podpořila. Věděla asi, že není lehké koukat do očí sebevrahovi.

Občas mě sestra vyhodila na chodbu, když někdo z pokoje potřeboval obsloužit. Stála jsem, opřená o zelenou emajlovou zeď a koukala do blba. "A vy tady čekáte na koho?" Probodla mě jiná sestra otázkou. "Na ni." Zněla bezmyšlenkovitá odpověď. Sestra mě nechala být.

Vážně jsem žila až do teď v iluzi, že už je to všechno vlastně už v pořádku. Krmila jsem v sobě myšlenku, že ji ten fatální čin otevřel oči a ukázal světlo ve tmě. Ale bylo to moje světlo, ne její. Byla to moje iluze, moje stéblo. Takhle nevypadá člověk, který by se těšil, až vstane a vykročí do slunečného podzimního dne.

Někdy mívám pocit, že jsem tak plná všeho smutku a utrpení, které nám servírují média, že to nevydržím. Ale přesto vím, že bych unesla všechno trápení a starosti, které s ní spí v jedné posteli.

Pravda je mrazivá. Nikdo jiný, než ona to změnit nemůže. Můžete při ní stát, můžete jí vyprávět příběhy, můžete s ní mlčet a koukat do zdi, můžete chodit po lese a křičet, můžete cokoli jen chcete. Jediné, co nedokážete, je uzdravit duši zoufalého člověka. Jestli to někdo dokážete, běžte za ní, řeknu vám směr.






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarijaKes MarijaKes | Web | 7. září 2015 v 22:00 | Reagovat

Smutné...velmi smutné...když řeknu, že držím palce, vyzní to jak fráze...jsou chvíle, kdy člověk mlčí, protože slova jsou marná, snad zbytečná...Přesto držím palce.

2 Veki Veki | E-mail | Web | 7. září 2015 v 22:35 | Reagovat

[1]: Jsou chvíle, kdy člověk nic jiného, než držet palce, dělat nemůže. I já je držím. Děkuju, Maruško.

3 Frypat Frypat | E-mail | Web | 22. listopadu 2015 v 16:22 | Reagovat

Tento pocit znám.Kdysi jsem si prošel přesně tou samou situací.Nejhorší je ta bezmoc :-( Máš pravdu, jedinné co zbývá je držet palce a doufat

4 Veki Veki | Web | 22. prosince 2015 v 22:44 | Reagovat

[3]: A snad se to blíží k happyendu... díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama