Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Kam až se dá dojít z Olomouce (kam až se dá dojít)

18. června 2014 v 21:00 | veki |  Putování
Slíbila jsem granfinále. Tak je tu. Kam až jsme vlastně došli?? No, hranice Libereckého kraje byla pokořena, ale o tom už si musíte přečíst.

V Hradci trošku poprchávalo, ale žádná krutobouře se nekonala. Znatelně se ale ochladilo, a pak vydrželo pršet celou noc. Náš minibyt byl v tu chvíli vážně príma. Ještě víc teplá polévka, teplá voda, pyžamo a POSTEL!

Bylo zapotřebí stanovit co bude dál. Dál! Jdeme dál, to je jasné. Naneštěstí úsek Hradec - Dvůr Králové byl nezáživný a já ho už znala z předchozí tréningové cesty do Jaroměře. A tak došlo na geniální plán, který se mi moc líbil. Totiž: Pojedeme vlakem do Dvora a odtud pěšky dál. Tenhle úsek jezdím často vlakem a strašně si vždycky přeju, aby vlak zastavil a já mohla vystoupit a jít pěšky s tím kouzelným výhledem na Krkonoše. Jupí a teď půjdu!


Až na okamžiky hluboké krize na mysli jsem se pořád strašně a všemu smála (Třeba historka lavička - ovečka mě pořád rozesmívá, ale to by bylo zase na dlouhé povídání).
Foto: Petr Ozogán



A hory byly v mracích
Ráno bylo moc vtipné! Málem nám ujel vlak, naštěstí jsme v běhu zběhlí a vlak doběhli.

Ve Dvoře bylo sychravo, ale cesta byla příjemná. Začali jsme totiž lesem. Jaká příjemná změna po všech těch asfaltkách a autech. Jen ty Krkonoše nebyly vidět. Hory byly někde v mracích.
(A když jsem o dva dny později jela po této trati do školy už tam zase byly - zákon schválnosti, vážně že jo.)

Ale i bez výhledu to byl jeden z nejpříjemnějších úseků cesty.

Sešli jsme pak do vesnic a vesniček a pokračovali jsme zase po silničkách. Zase jsem se začala vtipně rozcházet, ale cesta plynula příjemně. Capky jsem zase pomalu začínala cítit, ale pořád se to dalo přežít. Jen je to trochu otravné. Mnohem otravnější byla vlezlá zima. Hlavně na uši mi strašně táhlo, klobouček už nedostačoval. A když jsme se zastavili, rychle nám začala být zima a tak delší přestávky nebyly v úvahu. Jen napít a rychle něco pojíst a zase jít dál.


Zima mi byla hlavně na uši. Tak jsem to vyřešila elegantním modelem zatepleného kloboučku.
Foto: Petr Ozogán

Zase mrtvolka
V Levínské Olešenici nastal vrchol mrtvých zvířat. Ano. Potkali jsme mrtvého ptáka, skoro mrtvou sojku, divného psa a spoustu mrvých malých zvířat jako jsou krtci či ještěrky. Silnice zdrtí každého, všechno. Na křižovatce jsme se rozhodli pro špatnou cestu. A ta cesta vedla k mrtvé kočce. Asi celkem nedávno sražená autem. Asi nemusím popisovat, jak taková sražená kočka vypadá. Ale ty její vypoulené oči asi z hlavy jen tak nedostanu. A abychom se nemuseli vracet kolem kočky a abychom ušetřili nějaké ty metry, šli jsme zkratkou a došli jsme na správnou cestu.

Zajímavým zpestřením byl orientační cyklozávod, který zrovna probíhal. Potkali jsme spoustu vtipným cyklistů, kteří se pořád vraceli, ztráceli a zase objevovali. Někteří byli sdílní, někteří ne. Ale bylo zajímavé to pozorovat. Třeba dvě paní, ty byly skvělé. Našly lom.


Moc fajn pocit, že jsme překročili hranice Libereckého kraje. Naneštěstí se zde ale hranice kroutí sem a tam, takže než jsme došli do Paky, byli jsme zase u sousedů.
Foto: Petr Ozogán

Hledání cesty do Paky
Kde pak ta Stará Paka vlastně je. To byla opravdu záhada. V Horce u Staré Paky jsem měla vážně pocit, že už tam za chvíli budeme. Jenže... všechny ukazatele a cesty vedou do Paky Nové. A do Staré se jde přes kopečky někudy oklikou. A tak jsme chodili od obce k obci a už se začalo zdát, že Stará Paka bude stejně prokletá jako Lanšroun.

Naštěstí jsme ale potkali nějakou tetu na vycházce a ta se dušovala, že Paka je jen 3 km. Věřit jí, nevěřit jí? Každopádně to asi nebude nijak daleko. A nebylo. Pod kopečkem nás uvítal železniční viadukt, který končí v packém nádraží.

Paka byla konečná. Bylo to jasné. Do Semil to bylo ještě jednou tak daleko a já už zase byla ušouraná. Teď už mi nebylo líto jet domů, chtěla jsem dojít alespoň do půlky. A půlka padla.
Když se to sečetlo, dostali jsme se na 136 KM! A to je ještě lehce přes půlku. Teď můžu jet domů pěkně se vztyčenou hlavou. Jo!

Vítězný běh na nádraží
Vlak jel až za nějakou tu dobu, a tak jsme šli do hospody. Na vítězné pivo. Na rozlučkové pivo. A bodlo. A pak, to byl zas nápad, že poběžíme do toho šíleného kopce na nádraží, abychom jako do cíle doběhli. A tak BĚŽÍME (s tím pivem to byla ale sranda, měla jsem pocit, že mi vyskočí ze žaludku).


Po pivu, v cíli, s úsměvem, v kopci na nádraží. Byla to ale jízda! Bláznivá, náročná, nezapomenutelná.
Foto: Petr Ozogán

Ale doběhli jsme, doběhli jsme do cíle a byl to krásný pocit. Byla jsem unavená (k večeru jsem začala usínat v sedě doma na gauči), ale moc spokojená a nejlíp to asi vystihnul děda.

"Tak sis zase uspokojila své dobrodružné choutky." "Jo." A spiklenecky se na mě díval. I když před cestou říkal, že jsem blázen, myslím, že mi záviděl. Možná všichni, kdo říkali, že je ta cesta pošetilá, nakonec záviděli. A troufám si říct, že mají co závidět. Protože když dneska jedu vlakem ze Dvora do Paky, koukám na Krkonoše, je mi krásně z toho, že jsem si to prošla. Protože když se dneska řekne Olomouc, tak vím, že se z ní dá dojít hodně daleko a přes nespočet krásných míst. Protože už vím, kde jsou Tatenice a co se vám tam může stát a koho tam můžete potkat.

Ještě jednou děkuji všem za podporu, milé komentáře a kdybyste někdy nevěděli "roupama coby", zkuste vyrazit od někud někam. Stojí to za to!



Muhahaha! Ještě vám dlužím některé svoje fotky, ale to je musím nejdřív vyndat z telefonu a podívat se jak moc jsou použitelné, však to znáte.
Foto: Petr Ozogán

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | Web | 19. června 2014 v 18:23 | Reagovat

Já jsem s vámi vydržela celou dobu ráda!
Bylo to údžasné, vzrušující a hlavně velmi obdivuhodné. Obdivuji vaši sílu, vytrvalost, prostě vás oba! Gratuluji ke zdolání a k cíly a musím ti Vekoušku říct, že kdybych někdy nevěděla roupama coby, na takový pochod bych se nedala ani s p. Ozotánem! Už bych na něj totiž neměla sílu, myslím na ten pochod! :-D  ;-)

2 Veki Veki | E-mail | Web | 19. června 2014 v 22:03 | Reagovat

[1]: Potěšení je na mé straně. Díky moc za vydržení. Vydržet je někdy to nejtěžší... no nic. Nebudu filozofovat. :-) Díky moc!

3 Petr Ozogán Petr Ozogán | E-mail | Web | 20. června 2014 v 8:16 | Reagovat

Co se týče toho vydržení, já děkuji Věrce, že to tam se mnou vydržela. A hlavně, že je tak zarputilá a nechtěla to vzdát. Byl jsem to já, kdo v Ústí řekl poprvé nahlas, že to dál nemá cenu, že je na čase to zabalit. A bylo mi to opravdu moc blbý tohle navrhovat. Naštěstí, bezva kompromis se našel. Protože ani já nemám rád něco vzdát. Někdy to ale opravdu nejde. Znám to moc dobře. Už za týden vyrážím na mnohem delší cestu, dlouhou 1600 kilometrů, taky pěšky. Vycházím z Hranic u Aše, konec by měl být skoro až na Ukrajině. Půjdu to už počtvrté, zatím jsem to nikdy nedošel, jen dvakrát polovinu. Takže vím, jak těžký je to jít někam daleko, jak těžký je to vzdát. Ale touha něco dokončit je vždycky velká. A jsem moc rád, že tohle vše jsem mohl Věrce ukázat a zprostředkovat. Jsem taky rád, že to poznala a pochopila, co je to jít odněkud někam. Protože jak mi řekl jeden farář někde na Slovensku (potkal jsem ho cestou, nechal mě u sebe na faře vyspat), každý bysme měli někdy vyrazit na svoji pouť.

Omlouvám se snad za reklamu, pokud ale máte zájem, tu moji cestu budete mít možnost od 29.června sledovat na www.1600km.cz, sám ale netuším, kam až letos dojdu.

4 zazvorek zazvorek | 22. června 2014 v 12:47 | Reagovat

Jste bezvadní. Celý ten podnik je mi neskutečně sympatický, nějakou dobu si taky pohrávám s myšlenkou projít kus té naší země pěkně po svých a tohle je impuls, proč do toho jít ;-) Muselo to být skvělé a hlavně je to věc, kterou si člověk bude opravdu pamatovat. Pokořování hranic krajských i svých, to je moc důležité, intenzivní... A ano, taky závidím :-)

5 Veki Veki | E-mail | Web | 26. června 2014 v 21:14 | Reagovat

[4]: Na hrad nám nedávno přišel pán, který se vypravil z Hřenska na Sněžku a kluci se mu divili a říkali něco o bláznech. A nemohli pochopit, proč někdo dálá něco takového... tak jsem ráda za každého člověka, který to chápe, který tomu fandí a který si ze světa umí vzít i něco jiného, než všední spěch. A za to díky!
A moc Ti přeju, abys vyrazila. :-)

6 bisnagas bisnagas | Web | 27. září 2016 v 17:12 | Reagovat

půjčíme dnes :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama