Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Kam až se dá dojít z Olomouce (bouřka v zádech)

11. června 2014 v 21:51 | veki |  Putování
Nevím, jestli má smysl se omlouvat, že mi napsat pokračování trvalo tak dlouho. Ale kdybyste si náhodou ještě někdo pamatoval, co bylo minule, a chtěl vědět, co se dělo nejen v Lanškrouně, přichází konečně čas, kdy se to dozvíte.

Dnešní díl bude nejspíš takový hodně pocitový a možná okecávací, ale takový ten úsek cesty byl. Byl hodně o spoustě protichůdných emocí. Nedala bych dohromady obce, kterými jsme proházeli, ale ty pocity si pamatuji. A tak se pokusím vám je zprostředkovat.

Nový den
Svítalo. Byl čas vstát. Byl čas na rychlou a malou snídani, na zabalení pár švěstek a na odchod. Ráno mě překvapilo. Sice nemohu říct, že by mě nic nebolelo, ale čekala jsem mnohem větší drama. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi na táboře byla na celodenním výletě, byli jsme tenkrát ještě malí špunti, a vedoucí nás protáhli pěkně po Jizerkách. A mě pak dalších x dní tak strašně bolely namožené svaly... teď mě bolela jen chodidla a zatracený malíček. A docela to šlo.

Lanškroune, Lanškroune
Lanškroun byl za rohem dlouhým asi 5 km (říkala to modrá cedule na křižovatce, ale jak jsme zjistili, těmto cedulím není radno věřit, protože ne vždy ty kilometráže odpovídají). Ale Lanškroun byl opravdu kousek. Ani nevím, jestli to byla opravdu další desítka kilometrů, nebo zda šlo jen o radost, z toho, že je ten prokletý Lanškroun pokořen - prostě jsme do něj vběhli.


U místního marketu na nás čekala ta opravdová snídaně, takže jsme po svém dobrém zvyku nakoupili, usedli a pojedli.

Už tady se ale ukázalo, že to dneska nebude jednoduché a že největší výzvou dnešního dne bude "rozcházení se". Čili proces, kdy po příjemné pauze musíte zase vstát, donutit se jít a dostat se do nějakého pravidelného tempa a to vše při normálním došlapování na chodidla (protože po špičkách, patách či bocích se chodí fakt blbě). A tohle rozcházení se šlo postupem času víc a víc ztuha. Ale to předbíhám.

Předběhl nás i nějaký běžec, který si užíval moc pěkně upravené stezky kolem lanškrounských rybníků. Neměl moc radost z pokusu o konverzaci.

Z lesíka u rybníků vyšli jsme opět na silnice a silničky. Bylo vedro, slunko svítilo až trošku protivně. Ale věděli jsme, že má přijít bouřka. Mamka mi s ní vyhrožovala už asi den a půl předem. A meteorologové vydali varování před silnými bouřkami. No, ale nad námi jen modrá obloha, pálivé slunce, ani mráčku. Jenže fronta šla od západu a my šli na západ, bylo logické, že se někde potkáme. Ale kde? Ta nejistota byla vražedná.


Rozcházení se v praxi. Chvilku jsem zkrátka šla jako po...
dokud to bylo k smíchu, bylo to dobré.
Foto: Petr Ozogán

Moravské roviny dávno minuly
Zatímco rovná Haná byla rájem a nikde žádné kopce (až trošku kolem Mohelnice), tady bylo zřejmé, že abychom se dostali do hradecké rovinky, musíme přes kopečky. Takže jsme se zakrátko plazili kamsi do vrchu. A z vrchu a zase do vrchu. Paradoxně se mi ale do kopce šlo často mnohem lépe, než po rovině a dolů, protože nohy namáháte trošku jinak a změníte tím stereotyp pohybu.


"Dej ruce nahoru a raduj se." "Co? Proč?" Tak se raduju.
Foto: Petr Ozogán

Občas jsme zase běželi. Ale musím říct, že každý ten pokyn k běhu, mi připadal čím dál tím víc nesmyslnější. Čím dál tím míň se mi do toho běhu chtělo... bylo to o tom nepřemýšlet nad tím, a udělat to. A vždycky to byl ten popisovaný pocit radosti, kdy na chvilku zapomenete na únavu.

Hodiny míjely, kilometry plynuly, rozcházela jsem se pořád tak nějak hůř, ale důležité bylo, že jsem se rozešla a že jsem se ještě dokázala smát sama sobě a své legrační rozcházecí chůzi. Začínala jsem už zase v duchu žehrat na svůj úděl a že je teprve poledne a že do večera umřu... chtělo to nějakou terapii. A tak...

Tak jsem začala zpívat
Zpívám fakt falešně, strašně, ale ráda a znám mraky písniček. A když o tom tak přemýšlím, tak si vlastně na cestě zpívám často. Třeba když jedu z kopce na kole, nebo když jdu od vlaku domů... I když to zpívání mělo být k odreagování, bylo ale zároveň výrazem prosté radosti. Přesto, že mi bylo blbě x krát, nikdy mě nenapadla myšlenka, že jsem neměla vyrazit.

Je těžké popsat, jak se člověk cítí, když jde po krajnici mezi loukami, domy, poli, lesy, když svítí slunko, všude je krásně, krajina je malebná, nádherná, velkolepá, ale když je k smrti unavený a každý krok ho bolí.

Měla jsem neskonalou radost, že jsem na cestě, ale zároveň mě začínalo všechno štvát. To pitomé slunce, pořád si jen tak svítí! Ty pitomé cedule, neukazují správně! Ta pitomá cesta, nejsou na ní žádné stromy a žádný stín... Avšak dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Horší, když se přestane a začnu mlčet. Mlčení přináší soustředění se na přemýšlení o tom, jak hodně je člověku blbě.


Zas mě něco kouše, nebo je to spíš jedna z mnoha drobný křečí, které mě občas chytly do chodidel. Nevím, jestli reálně, nebo jestli to bylo jen v mé hlavě.


Zatáčka před Ústím nad Orlicí
V té zatáčce, kde byl stín, jsme odpočívali. Mám podezření, že jsem začala být protivná.
A v té zatáčce zvonil mi telefon. A volala mi paní, aby mi nabídla kabelovou televizi! "Co? TELEVIZI?" Možná paní nechápala, proč se tak divím. Ale představte si tu situaci: Jste unavení, mírně protivní, snažíte se ovládat. Jste na cestě, kterou si tak trochu dokazujete, že vy nejste ten uplahočený pozemšťan, že se umíte vymanit ze stereotypu a jít do něčeho netradičního. A najedou, najedou vás to dohoní! Najedou vás prostě zase dostanou.

200 televizních programů jsem si neobjednala a paní ze mě kšeft neměla.

Království za nějaké řešení
Za zatáčkou bylo Ústí nad Orlicí. Na náměstí nás dohnala bouřka (nebo mi dohnali ji - prostě konečně jsme se setkali). Stahovala se mračna. Na obloze i ve mně.
Bylo mi mnohem, mnohem hůř než včera v hospodě, vůbec mě nenapadalo, co budu jako dělat dál. Jít jen jediný krok byl fakt horor. A bouřka se blížila. A nemůžeme přece zůstat celý den a noc v loubí na náměstí, abychom nezmokli, a ještě s vidinou, že není jisté, zda ještě někam půjdeme.

Vůbec jsem neměla radost, že je to právě 100 km od startu. Měla jsem strašnou poraženeckou náladu a myšlenka na to, že bych měla nastoupit do vlaku a jet domů se mi nelíbila. Byla jsem na sebe naštvaná. Ale co dělat??

Seděla jsem na lavičce a smiřovala se s tím, že prostě ani tu půlku neujdu, že se večer objevím doma na zápraží a všichni se budou chichotat, že měli pravdu, že to nejde.

Řešení přišlo
Řešení se našlo. Jmenovalo se byt v Hradci Králové, ještě, že už nebydlím na kolejích. Vlakem jsme jeli do Hradce. Po cestě jsem spala jako dřevo, což mi nesmírně pomohlo. Až jsem s připadala jako simulant, jak mi bylo v Hradci na nádraží dobře. Ale trocha spánku a vidina postele a toho, že dneska už je konec udělala svoje. V tu chvíli jsem věděla, že zítra můžu pokračovat a že Hradec je jen přestupní stanice na cestě domů a po svých.

A velké granfinále, rozhodně veselejší, přijde přístě.

Děkuji za podporu a vydržte prosím až do konce.




 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | Web | 13. června 2014 v 19:33 | Reagovat

Já vydržím až do úplného konce, jen mě příjde, že celé vaše cestování je veselé, nejenom jeho konec! :-D Smekám před vámi oběma, tohle je skutečně jen pro mládí a sportovce! Bude někde vydána knižně reportáž po cestách - necestách? ;-)

2 Veki Veki | E-mail | Web | 14. června 2014 v 11:53 | Reagovat

Knižně ne. Kdo by to proboha četl??? :-D

A Sugr, do takové věci se může pustit úplně každý, protože když máš přesvědčení, že to vážně chceš udělat, uvdíš, co všechno dokážeš a kam až dojdeš. Ale o tom vážně příště. Zase po zkouškách.

Díky za vytrvání a trpělivost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama