Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Červen 2014

Kam až se dá dojít z Olomouce (kam až se dá dojít)

18. června 2014 v 21:00 | veki |  Putování
Slíbila jsem granfinále. Tak je tu. Kam až jsme vlastně došli?? No, hranice Libereckého kraje byla pokořena, ale o tom už si musíte přečíst.

V Hradci trošku poprchávalo, ale žádná krutobouře se nekonala. Znatelně se ale ochladilo, a pak vydrželo pršet celou noc. Náš minibyt byl v tu chvíli vážně príma. Ještě víc teplá polévka, teplá voda, pyžamo a POSTEL!

Bylo zapotřebí stanovit co bude dál. Dál! Jdeme dál, to je jasné. Naneštěstí úsek Hradec - Dvůr Králové byl nezáživný a já ho už znala z předchozí tréningové cesty do Jaroměře. A tak došlo na geniální plán, který se mi moc líbil. Totiž: Pojedeme vlakem do Dvora a odtud pěšky dál. Tenhle úsek jezdím často vlakem a strašně si vždycky přeju, aby vlak zastavil a já mohla vystoupit a jít pěšky s tím kouzelným výhledem na Krkonoše. Jupí a teď půjdu!


Až na okamžiky hluboké krize na mysli jsem se pořád strašně a všemu smála (Třeba historka lavička - ovečka mě pořád rozesmívá, ale to by bylo zase na dlouhé povídání).
Foto: Petr Ozogán

Kam až se dá dojít z Olomouce (bouřka v zádech)

11. června 2014 v 21:51 | veki |  Putování
Nevím, jestli má smysl se omlouvat, že mi napsat pokračování trvalo tak dlouho. Ale kdybyste si náhodou ještě někdo pamatoval, co bylo minule, a chtěl vědět, co se dělo nejen v Lanškrouně, přichází konečně čas, kdy se to dozvíte.

Dnešní díl bude nejspíš takový hodně pocitový a možná okecávací, ale takový ten úsek cesty byl. Byl hodně o spoustě protichůdných emocí. Nedala bych dohromady obce, kterými jsme proházeli, ale ty pocity si pamatuji. A tak se pokusím vám je zprostředkovat.

Nový den
Svítalo. Byl čas vstát. Byl čas na rychlou a malou snídani, na zabalení pár švěstek a na odchod. Ráno mě překvapilo. Sice nemohu říct, že by mě nic nebolelo, ale čekala jsem mnohem větší drama. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi na táboře byla na celodenním výletě, byli jsme tenkrát ještě malí špunti, a vedoucí nás protáhli pěkně po Jizerkách. A mě pak dalších x dní tak strašně bolely namožené svaly... teď mě bolela jen chodidla a zatracený malíček. A docela to šlo.

Lanškroune, Lanškroune
Lanškroun byl za rohem dlouhým asi 5 km (říkala to modrá cedule na křižovatce, ale jak jsme zjistili, těmto cedulím není radno věřit, protože ne vždy ty kilometráže odpovídají). Ale Lanškroun byl opravdu kousek. Ani nevím, jestli to byla opravdu další desítka kilometrů, nebo zda šlo jen o radost, z toho, že je ten prokletý Lanškroun pokořen - prostě jsme do něj vběhli.