Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Pěšky z Olomouce do Liberce?

14. května 2014 v 15:00 | Petr Ozogán |  Putování
Mám chvíli čas. Takový ten čas po zkoušce, kdy máte pocit, že teď chvilku nic nemusíte. Tak nic nedělám. Dokonce ani další pokračování příběhu o daleké cestě jsem nenapsala. Ale nemusíte se bát, přeci jenom je tu další díl načatého povídání. Jenže tentokrát se na to podívejte z té druhé strany, ze strany mnohem zkušenější. Autorem následujího textu (stejně jako předešlých i budoucích fotek) je můj skvělý doprovod Petr Ozogán.
Přeji příjmené čtení.
PS.: Fotky jsem k tomu vybrala zcela náhodně. Snad poslouží jako dobrá ilustrace.

Pěšky z Olomouce do Liberce?

Co je to za blbost, jít pěšky z Olomouce do Liberce? Pak mi ale došlo, nějak podobně jsem vlastně před nějakým tím rokem dumal i já. Jenže to jsem studoval v Beskydech a ta cesta by byla odněkud z okolí Rožnova. A ještě o mnoho let dříve, kdy jsem bydlel střídavě v Hranicích na Moravě (kousek od Olomouce) a v Liberci, namaloval jsem si do mapy čáru právě z Hranic do Liberce. Že to půjdu někdy pěšky. Jo, jsem to já, co o mě Věrka napsala, že jsem pro každou pitomost. Jenže já se snažím ty pitomosti taky občas realizovat (stejně jako ona). Snad proto mi hodně rychle došlo, že jít pěšky z Olomouce do Liberce není zase až tak velká blbost, že jsem prostě jen čekal, až se najde někdo, s kým se to dá realizovat. Proto jsem ochotně kývnul, že do toho jdu. Možná jsem naivně čekal, že z toho stejně nic nebude, tak jsem byl klidný. Jenže termín se blížil, rozhodně jsem nechtěl být ten, kdo z toho couvne.

Pár dnů před odjezdem jsme si s Věrkou ujasnili, o co tam půjde. Já to teda bral tak, že jí jde hlavně o to, dostat se na trase mezi Olomoucí a Libercem pěšky co nejdál (nejlépe samozřejmě až na konec). Bezva, tak to beru. S tím, že udělám vše proto, abych ji dotáhnul co nejdál, i když mi bude třeba nadávat, že ji někam honím. Kupodivu, i na tuhle podmínku jsem dostal souhlas. Já teda tušil, co nás může cestou čekat, proto jsem bral tohle dosti jako velký experiment. A moc se na něj těšil. Už dlouho jsem totiž nepotkal blázna, co by byl ochoten se sám takhle dobrovolně ničit, jen proto, že si něco vysnil. Takovým lidem strašně fandím, protože k nim snad taky možná patřím. Protože i já mám stále v sobě nesplněný sen, kam bych chtěl někdy dojít. Koho to snad zajímá, najde o tom (a o mně) nějaké info na http://www.1600km.cz/neco-o-me/.

Jo, jsem zvyklý chodit dlouhé trasy. Třeba i stovky kilometrů na jeden zátah, což trvá pokaždé několik týdnů, tahám si přitom vše potřebné na zádech. Jednou jsem dokonce zvládnul ujít za měsíc tisíc kilometrů (měřeno pomocí GPS). Ale to už mě opravdu hodně bolelo. Nepíšu to sem, abych se chlubil. Spíše aby bylo jasno, s jakým magorem se to Věrka vydala na cestu. Naštěstí ale taky vím, že cokoliv nad zhruba třicet kilometrů za den už může bolet, zejména když jsou zničené nohy. Zajímalo mě proto, jak může něco takového snášet člověk, co až tak extrémně nechodí. Může něco takového zvládnout i běžný člověk? Člověk, který si chce něco takového sám dokázat, že to zvládne? Jak bude jednat v krizových situacích? Dokáží se lidé na takovéto cestě za ztížených podmínek snášet? Najdou společné řešení, když se nebude dařit? Proto jsem do toho s Věrkou šel. A musím se přiznat, že mě moc překvapila.


Já tuhle akci veřejně prezentoval, že dělám Věrce doprovod. Hlavně motivační, podpořit ji v tom, co chce udělat. A opravdu jsem se na to docela těšil. Známe se už pár let, takže jsem tušil, že se bude snažit to dojít. Věděl jsem taky, že kvůli tomu chodí často pěšky, aby se na to připravila. Kdo jiný by taky šel pěšky z Hradce do Jaroměře? Kdo jiný by chodil na Grabštejn z Chrastavy pěšky?




Nakonec jsem to byl já, kdo zpackal přípravu. Na nádraží v Liberci jsem si uvědomil, že jsem nechat telefon v kanceláři. Nakonec jsem byl za to skoro až rád. Odstřihnul jsem se od reality, nikdo mi nevolal, byl jsem totálně volný a nezávislý. Přede mnou byla jen cesta zpět pěšky do Liberce.

Olomouc byla strašně příjemná. Pěkný večer, kdy nám bylo jedno, kde skončíme. Docela teplo, tak se nám šlo naprosto v pohodě. Prošli jsme z nádraží kolem orloje a šli dál, směr na Liberec. Věrka přitom vzpomínala, co tam kde a s kým zažila. Byla to opravdu taková vzpomínková cesta domů (a takhle jsem si to nazval i já). Nasadil jsem raději hned ze začátku dosti rychlé tempo, aby bylo jasné, že to nebude žádné flákání. Procházeli jsme nějakými vesnicemi, lidi ale byli kupodivu zalezlí. A ta černá kočka, co jsme ji potkali, nám naštěstí přes cestu nepřeběhla. Tak jsme šli v klidu dál. Můj ideální plán byl první večer 20 kilometrů, pak každý další den šedesát. Že to je blbost? Samozřejmě že ano, ale co kdyby se to povedlo? Určitě by to bylo na konci moc pěkný.

Vyšli jsme z Olomouce dost pozdě, tak bylo jasný, že to těch 20 kilometrů nebude. Měl jsem předem nachystané dvě varianty, kde se dá přenocovat. Došli jsme do Sluňákova, což byla ta první možnost. Původně jsem s tím ani moc nepočítal, ale když jsme to tam viděli, už jsme tam zůstali. Myslím si, že by nebyl problém, dojít těch pět kilometrů dál, kde jsem měl vyhlídnutou na internetu autobusovou zastávku. Jenže ta dřevěná stavba a kuňkání žab nás okouzlilo, takže jsme svorně rozhodli, že dál se už nejde. Rozhodně se mi spí líp na prknech, než na betonu. Navíc už znám, že dál to může být horší, tak často je vhodné vzít aktuálně dobrou variantu. I když se pak třeba občas (ale málokdy) ukáže, že dál by to bylo lepší (horší?). Ostatně se nám to taky na téhle cestě potvrdilo.

Ráno jsme si Sluňákov ještě před východem slunce prohlédli. Nějaký pán u auta se tam sice dost divil, co tam tak brzy děláme, že ani nechceme svézt zpět do Olomouce. Nás totiž vedla cesta jinam, do Liberce. Docela jsme si toho příjemného rána užívali. Dokonce jeden cyklista když nás potkal, říkal že vypadáme "pěkně svěží". Co více si přát? Krajina kolem byla samá rovina, tak se šlo naprosto v pohodě. Dokonce občas i nějaké to zpestření jsme cestou zažili. Například, nějaké zvířátka nám byly naznačovány. A netušili jsme, že podivuhodná zvířátka nás budou v různých podobách čekat celou cestu.

Jo, ten odpočinek za obchodem v Mohelnici byl bezva. Perník od maminky jako jídlo na celé dopoledne, psala Věrka. A to jsem jí pořád říkal, je nutné doplňovat energii. Prej ale ne, že prý hlad nemá. Skoro mám až dojem, že kromě toho perníku od maminky tam měla už jen jednu paštiku, kterou stále po několik dnů mazala na chleba. Nechápu takovou bezednou paštiku. Já toho v každém obchodě cestou kupoval plno zásob a cpal se, kdy to šlo. Pravda ale, taky se mi od toho obchodu v Mohelnici těžko vstávalo.

Čekala nás ještě dlouhá cesta, já ale začínal věřit tomu, že je reálné to do konce víkendu opravdu do Liberce stihnout. Jako bych už za ty dlouhý roky nevěděl, že v těchto počtech je lepší rozdupat hodně rychle jakoukoliv kalkulačku. Rozhodně jsme ale ještě v plné síle vyrazili na cestu dál.


Bylo mi jasné, že nejde jen tak šlapat do zblbnutí. Proto mě napadlo, oslavit zmenšení vzdálenosti do konce o jednu desítku krátkým během. Kupodivu Věrka se toho chytla a už nám to zůstalo celou cestu. Vytvořili jsm tím takový společný rituál dvou bláznů na cestě. Věrka přitom vždy strašně ožila a minimálně v té chvíli byla plná energie. Pravda ale, na konci jsem jí tu desítku při cestě do kopce raději tajil, počkal až nás povede cesta zase z kopce dolů, abychom si to mohli zase naplno užít.

Když na to vzpomínám zpět, šlapalo se nám to v pohodě. Dostavily se sice nějaké ty krize (určitě se tu o nich taky napíše), bylo tam ale taky plno příjemných chvil, kdy jsme zapomínali na únavnou cestu a užívali jsme si toho. Například, když jsem zahlídnul v příkopě odkvetlou pampelišku… Měl jsem bezva nápad, utrhnu ji, spiklenecky se s ní otočím k Věrce, … a ona začala foukat ty semínka na mě taky, … tušila co na ni chystám. Prostě dva blázni na cestě…


Jo a ten mrtvej pták s nožkama nahoře, tak to bylo teda dost kruté znamení věcí příštích.

Věci příští zase příště!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenka M. Lenka M. | 14. května 2014 v 16:26 | Reagovat

Se nějak nemůžu dočkat, kam jste došli :-)

2 Sugr Sugr | Web | 14. května 2014 v 16:51 | Reagovat

Vekoušku, ty jsi tedy cestovatelka! Čtu zpětně a žasnu! ;-)  :-)

3 Áďa Hudáková Áďa Hudáková | 14. května 2014 v 17:21 | Reagovat

Věruš měly bysme někam vyrazit o prázdninách :-)  :-)

4 Veki Veki | E-mail | Web | 14. května 2014 v 18:20 | Reagovat

[1]: To bude velké granfinále!

[3]: Nojo, to bysme měly. Ale nemám čas nic moc organizovat, tedy spíš budu pasivně přijímat nabídky. A taky mám už strašně moc povinností. A šetřím čas na dovču, která bude až last minute, prý. Ale pokud by byla nějaká super akce, ráda se dotoho vrhnu. :-) Či snad je nějaký již hotový plán? Klidně někdy napiš na mail či FB. ;)

[2]: Snas se tvůj úžas bude stupňovat, můj se taky stupňoval. :-D

5 Niki Ross Niki Ross | E-mail | Web | 14. května 2014 v 19:52 | Reagovat

taková cesta :) taky nejakou planuju

6 Hana Hávová Hana Hávová | 14. května 2014 v 22:57 | Reagovat

Jste blázni, oba, ale já vám oběma strašně fandím. :-D

7 Petr Ozogán Petr Ozogán | E-mail | Web | 15. května 2014 v 7:27 | Reagovat

[6]: Díky, jen tak dumám kdo z nás dvou je větší blázen? :-) Klidně to ale veznu na sebe. A není to třeba dědičný (po dědovi)? Já si to tam opravdu bezvadně užil a vše se mi to strašně líbilo, ... Nadšení, se kterým do toho Věrka šla se až tak často nevidí. A hlavně, opravdu jsme se tam cestou hodně nasmáli, i když nám občas do toho smíchu nebylo (viz příští pokračování předpokládám).

8 hanahavova hanahavova | Web | 15. května 2014 v 18:27 | Reagovat

[7]: Jo děda Věrce trochu záviděl, když vyprávěla. Věrka má z dědy víc než jsem si původně myslela. Taky se zamlada do všeho vrhal po hlavě a většinou to i dotáhl do konce. ;-)

9 Veki Veki | E-mail | Web | 15. května 2014 v 21:06 | Reagovat

Moudří rodičové promluvili... :-D (Ale vážně... o dědovu hlášku si nechávám na konec).

10 zazvorek zazvorek | 17. května 2014 v 10:46 | Reagovat

Hrozně mě bavíte a moc se těším na další pokračování! :-) Nenechávej nás čekat dlouho ;-)
Před pár lety jsme si s kamarádkou naplánovaly svatojakubskou cestu, něco k 400 km...pak odešla ze školy a plán padl. Ale když vidím to nadšení pro dlouhé trajdání u jiných, zase mi to dává nápady někam vyrazit :-)

11 zazvorek zazvorek | 17. května 2014 v 10:48 | Reagovat

Jo, a tyhlety "útěkářské" choutky a bláznovství snad jako by člověk musel nutně dědit po dědečkách; babička tvrdí, že jsem v tomhle taky celé po dědovi :-D

12 Veki Veki | E-mail | Web | 20. května 2014 v 10:47 | Reagovat

[10]: Ve čtvrtek si zas napíšu další, už asi stý test, a pak zase napíšu...
Myslela jsem, že se do toho pustím zase po  večerech, ale jsem nějaká vyřízená, o půl desáté usínám za pochodu, a tak nebudu přetahovat strunu.

Díky moc za všechny názory a komentáře. :-)

13 Bara Hanzalova Bara Hanzalova | 19. června 2014 v 23:10 | Reagovat

Nejvíc mě ve všech článcích o cestě z Olomouce do Liberce zaujalo těhle pár citátů. Přináším pohled z perspektivy studentky(stejně jako Věrka), která se taky párkrát v životě o takovéhle cesty (I přeneseně) pokusila.

"Mlčení přináší soustředění se na přemýšlení o tom, jak hodně je člověku blbě." - Je určitě lepší nepřemýšlet o svém trápení - a ono zmizí! :)

"'Dej ruce nahoru a raduj se.' 'Co? Proč?' Tak se raduju." - Když vím, že někdo uvidí tu fotku, na které se raduju, tak se raduju ráda - na rozdíl od případu, kdybych se měla radovat jen sama pro sebe.

"Seděla jsem na lavičce a smiřovala se s tím, že prostě ani tu půlku neujdu, že se večer objevím doma na zápraží a všichni se budou chichotat, že měli pravdu, že to nejde." - Já jsem šla s Petrem Ozogánem minulý rok těch 1000 mil - a došla jsem, stejně jako on, do půlky. Jedna z hlavních motivacích nevzdat ani v krizových okamžicích bylo to, že jsem o svém záměru říkala rodině nejlepší kamarídky, prostě nějakým lidem, kteří mi nevěřili, že něco takového dokončím. Tak jsem nechtěla přijít po pár dnech domů, a oznámit jim, že jsem vzdala.  

"Ale jak jsem psala, když se člověk rozeběhnul, všechno zlé odešlo." - Občas se člověk cítí unavený - i že ho třeba bolí staré zranění. Ale jak se rozběhne, tak je rázem svěží a zdravý. A z toho pak veselý.

"Jenže já se snažím ty pitomosti taky občas realizovat (stejně jako ona)." - Já taky! :D - mně se líbí realizovat svoje šílené představy! :) - Samozřejmě, že nemám tolik příležitostí realizovat všechny ty šílenosti, ale vždy ráda potkám podobně šílené lidi :))

"Už dlouho jsem totiž nepotkal blázna, co by byl ochoten se sám takhle dobrovolně ničit, jen proto, že si něco vysnil." - Takových, jako jste vy, je na světě málo.

"Na nádraží v Liberci jsem si uvědomil, že jsem nechat telefon v kanceláři. Nakonec jsem byl za to skoro až rád. Odstřihnul jsem se od reality, nikdo mi nevolal, byl jsem totálně volný a nezávislý." Já když jsem vypla email a telefon asi na tři týdny cestování - tak jsem pociťovala moc příjemnou pohodu. A všechny emaily na mě počkaly - musely.

"Že to je blbost? Samozřejmě že ano, ale co kdyby se to povedlo?" - Cíl je reálný, ale těžko dosažitelný. Proto bych o takovém cíli ráda smýšlela jako o šílenosti, a pokud by se mi splnil sen a cíle bych dosáhla, radovala bych se a cítila, že jsem překonala obvyklou sama sebe.

----------------------------

Zdravím Petra Ozogána i Věrku - máš krásný blog, moc se mi líbí, jak vtipně píšeš! A vůbec jak (Jak to tak vypadá podle těhle článků) řešíš problémy s humorem, že si je pak mnohdy ani neuvědomíš.

14 Petr Ozogán Petr Ozogán | E-mail | Web | 20. června 2014 v 10:46 | Reagovat

[13]: Báro, díky moc za ta slova, rozhodně taky patříš k těm šílencům, se kterýma se kdykoliv rád potkám. A dokonce mi nevadí, že jsi mě na 1000 mílích o několik hodim předběhla. Stále mám na nástěnce tvůj dopis, cos mi tam napsala, znova jsem si ho přečetl, ... Lidi si mají jít za tím co si vysní, ...

15 Veki Veki | E-mail | Web | 26. června 2014 v 21:24 | Reagovat

[13]:
[14]:
Tak jsem se konečně dostala k tomu si to tady přečíst a nezbývá mi než poděkovat.
Pořád ještě nelituju, že jsem do toho šla a nejdůežitější poznání toho všeho je: Cesta vede stále kupředu, i když se zdá, že končí.

Zdar a sílu tisícimilcům! ;-)

16 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 18. července 2014 v 21:53 | Reagovat

Já žasnu,fandím vám oběma. :-)

17 Veki Veki | E-mail | Web | 20. července 2014 v 13:17 | Reagovat

[16]: Díky. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama