Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Kam až se dá dojít z Olomouce (první chvíle na nohou)

12. května 2014 v 0:59 | veki |  Putování
Nastala noc, bouřka už odezněla a dům je konečně tichý. Ráno jsem do sebe cpala moudra na zkoušku, poté jsem musela nakrmit sourozence a tátu a ohřát jim jídlo, nakonec jsem vytvořila moučník, přijela totiž návštěva. A pak byl hokej a ten já můžu. Jediný sport, na který se vydržím dívat. A tak mi zase zbyla na další vyprávění tahle noční hodina. Ale snad je to dobře, noc tříbí smysly a nutí člověka se zamýšlet.

V nejlepším případě festovní autobusová zastávka
Vlak s malým zpožděním zastavil v Olomouci, myslím si, že jsme vypadli ven s radostí - nedalo se tam dýchat, vlak byl přecpaný, zpocený a špinavý. Byla už téměř tma, devět hodin večer a jediným dnešním úkolem bylo najít nocleh. Prošli jsme centrem města a zakrátko jsme byli v ulicích, které jsem ani neznala a kam jsem se za celé 3 roky ani nedostala. Názvy čtvrtí znám jen z nápisu na MHD. Místa na nocleh byla předem specifikována slovy: v nejlepším případě festovní autobusová zastávka či podobně vhodné místo.
Byla čarodějnická noc, 30. dubna. A lidi byli kupodivu klidní... všichni zalezlí, ulice prázdné. To mě překvapilo. Bylo poměrně teplo, mezi mraky probleskávaly hvězdy. A lidi nikde. Tichá Olomouc spala. Po 10 km jsme došli do Sluňákova, ekologického centra s báječnou ekobudovou postvenou do svahu. A právě tady jsme se rozhodli přenocovat, na dřevěné verandě pod střechou toho ekoslunečního domu.

Ačkoli jsme ještě neušli žádnou pořádnou vzdálenost, už mě tlačil malíček v botě. Že ten pochod odnesou malíčky a prsteníčky na nohou, jsem čekala. Mám je totiž naprosto nevhodně rostlé tak, že jeden prst jde pod druhý, a to prostě dřív nebo později začne dělat neplechu. Ale rozhodně jsem si nemyslela, že to bude sotva po první desítce kilometrů. Ten zakletý malíček mě znervóznil.
Jak můžu ujít ještě 254 km, když mi už teď opuchnul malíček k nepoznání??
Naštěstí mi ségra napsala sms: "Verko myslim na Tebe! To zvladnes. ;-)"



Fotka pořízena těsně před odchodem (řekla bych, že bylo kolem 6. hodiny ranní, možná trošku dřív). Snídaně za pochodu, žádné vyvalování se. Před námi první den plný očekávání, před námi spousty kilometrů.
Foto: Petr Ozogán (www.1600km.cz)

Ráno bylo krásné. Dům je otočen ke slunci, které se pomalu dralo skrz vrcholky stromů na oblohu. Žáby ukončily svůj noční fenomenální koncert (už dlouho jsem neslyšela žáby!) a zvukovou štafetu přebrala kukačka (ano, mami, kukačky už přiletěly).

První noc za námi, první den před námi
Ráno jsem se vykašlala na sebelitující se myšlenky, které mě včera večer napadaly kvůli malíčku. Pečlivě jsem ho zabalila do náplasti. Přestal otravovat. A jde se.
Nějakým lesem podél Moravy, pak poli, přes pár vsí, až do Litovle. Byl 1. máj. Někteří lidé slavili prací na zahrádkách, jiní zevlili a jiní (jako my) celkem bezstarostně prostě šli. V hlavách velkolepé plány, jak v neděli staneme před libereckou radnicí, jak si demonstrativně lehneme na kočičí hlavy, v žilách ten opojný pocit budoucího vítězství. To se to mluvilo, když byly nohy ještě lehké, mysl jasná a svět se zdál krásný.


Děti si hrajou, bude hezky! (A hezky opravdu bylo). Vy byste odolali dřěvěným prolejzačkám uprostřed lesa? Dalo se to prolézt i s batohem, zalepeným malíčkem a moji nešikovností.
Foto: Petr Ozogán (www.1600km.cz)

Dnešní cíl byl jasný, jít co to půjde, dokud jsme svěží. Bylo mi více než jasné, že tempo, dravost a chuť jít dál bude čím dál tím víc klesat k bodu nula. Plán jsme plnili. K obědu jsme si vytyčili 30 km vzdálenou Mohelnici a její supermarket.

Hlavně ať se něco stane!
Začínalo se dělat vedro. Před Mohelnicí už mě začalo pěkně štvát. Na chvíli mě odnaštval jeden sdílný cyklista, který utrousil poznámku o našem skvělém tempu. Nojo, pane cyklisto, máme to ještě daleko, tak ať to stihneme! Pak přišel první úsek cesty, kdy jsem si přála, aby se něco stalo. Jedno co, hlavně ať se něco stane! Byla to cyklostezka, na jedné straně silnice, na druhé smradlavá řepka, vedro, sluníčko, hlad, Mohelnice za rohem a přece daleko. A tak se něco stalo. Na oslavu toho, že se GPSka ve svém měření kilometrů přehoupla o jednu další desítku níž (kilometry nám odpočítávala od 264 k 0) jsme začali utíkat. A od té doby jsme během slavili každých 10 km.

Bylo to hodně zvláštní, ale ten běh (i když se člověk cítil už vyčerpaný a měl pocit, že běžet nemůže) vždycky člověka vytrhl z letargie a pěkně ho nakopnul. Alespoň pro mě osobně fungoval jako takový ventil, který každých deset kilometrů stabilizoval mou mysl. Prostě byl vytrhnutím z reality pocitu únavy. A to bylo nesmírně důležité. Z těch běhů, ač kraťoučkých, mám moc krásné pocity, vždyky jsem si připadala jako úplně praštěný a svobodný člověk, který dokáže cokoli, co jen chce. A to hlavně proto, že jsem se na tu minutku osvobodila od všeho, co mě v tu chvíli trápilo.

V chládku za supermarketem
Spásná Mohelnice skutečně přišla, tam mi bylo blbě. Hlavně z hladu. Protože od brzkého rána, kdy jsem snídala svůj "perníček od maminky", uběhlo několik hodin (asi tak 5 a půl) a teprve teď jsem si uvědomila, že jsme za celých těch 30 kilometrů nejedli. A tak byl dýchánek ve stínu budovy supermarketu, vzadu u služebních vchodů velmi oblažující. Kromě žaludků byly uspokojeny i zpocené a chtě nechtě už trošku ošoupané nohy - jednak nemusely chodit a jednak byly vyvětrány, namazány a oblíknuty do suchých ponožek. To bodlo!


Tahle fotka mě opravdu baví. Nevím, co by řekl ředitel supermarketu, kdyby v tu chvíli šel služebním vchodem kolem nás... možná by se rozbrečel a donesl nám rohlík.
Foto: Petr Ozogán (www.1600km.cz)

Měla jsem strach, co bude, až budu mít v nohách 30 km. To jsem totiž považovala za hranici, kterou za den můžu ujít a ještě druhý den vstát a pokračovat. Ale teď bylo teprve kolem jedné hodiny po poledni a nevypadalo to, že za tím marketem budeme spát. Bylo jasné, že ta má hranice není žádná hranice. Jídlo a odpočinek mi vlily novou krev do žil, a tak mě ani moc nevyděsila představa, že bychom měli dneska spát někde za Lanškrounem, do kterého to mělo být ještě dalších 30 km.

To jsem ale ještě netušila, že Lanškroun se stane prokletým místem na Zemi a že ještě toho dne poznám, jak se cítí mrtvý pták s nohama nahoře.

A o mrtvých ptácích zase příště.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 annie arakis annie arakis | E-mail | 12. května 2014 v 15:22 | Reagovat

Ahoj Věrko, taky mám tak blbě narostlý malíčky a taky už mě párkrát pěkně ztrestaly, většinou si je zafixuju obyčejnou náplastí bez polštářku. Ale praktick každý rok po zimě se musí ochodit znova. Ani ;-)

2 Lenka M. Lenka M. | 12. května 2014 v 18:28 | Reagovat

Věrko, už se těším na pokračování! Jsi dobrá , že jsi se svého cíle nevzdala a zakousla se do něj ! Odbivuji Tě. Lenka

3 Veki Veki | Web | 12. května 2014 v 20:34 | Reagovat

[1]: Příběh mého malíčku je opravdu příznačný: po Sluňákově přestal otravovat, ale ke konci se ukázal jako pěkná svině... stal se z něj jeden velký puchýř a teď mi z něj už potřetí slezla kůže. Snad se to brzo zase uklidní.

[2]: Díky moc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama