Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Kam až se dá dojít z Olomouce (mrtvý pták - mrtvý člověk)

23. května 2014 v 18:35 | veki |  Putování
Kde jsem to skončila? Ne, ne... vím to zcela přesně. Skončila jsem u toho, jak hranice nejsou hranicemi a u toho, že ty správné hranice člověk dopředu nedokáže spočítat.

A ještě, než začnu, chtěla bych všem moc poděkovat za milé komentáře a vzkazy, které píšete. Moc děkuji.

Člověk bez hranic
Najedená, napitá a odpočinutá jsem ještě celkem použitelná, jak jsem zjistila. Odpočinek byl opravdu krásný, ale byl čas jít zase dál. Protože Lanškroun je ještě daleko. A tak jsme zase šli. Upřímně řečeno dá mi trošku práci vzpomenout si z tohoto úseku cesty na něco zaznamenáníhodného. Přeci jenom čas běží a už je to nějaký ten pátek, co jsem zase normální civilizovaný člověk a ne vyvrhel na cestách.

V hlavě člověk už nemá žádnou metu, žádné hranice, ty padly. Spíš si tak říká jak to tak asi dopadne. Únava se přeci jenom totiž dostavuje, není nijak fatální, ale přichází. Pěkně pomalu. Chvíli se člověku jde v pohodě, chvíli má pocit, že už to dlouho nevydrží. A tak pořád dokola.

A přeci jen se mi teď vybavil překrásný moment.
Byla to zase další pokořená desítka kilomentrů. Běh vyšel (náhodnou nebo úmyslně, co??) zrovna na pěkný, ale poměrně kamenitý kopec dolů. A tak běžíme!! Moc se mi nechtělo, tou dobou mě už bolela chodidla a já měla při každém kamenitém povrchu pocit, že snad jdu bosa. Ale jak jsem psala, když se člověk rozeběhnul, všechno zlé odešlo.

A tak jsme utíkali, řítili jsme se dolů z toho šíleného kopce, každý moment hrozilo, že to celé skončí nějakým ne moc pěkným pádem. A v tom, přímo uprostřed toho vyšinutí, nás míjeli nějací lidé, kteří však funěli nahoru. Nepamatuju si už co odpověděli na otázku jak se jim jde, ale pamatuju si jejich výraz v obličeji, když jsme je obíhali a já se smála na celé kolo jako šílená. Opravdu, jako kdyby viděli zjevení. Myslím, že ještě dneska vyprávějí o tom výletu, a o tom koho tam potkali. Ostatně, já o nich vyprávím také.

Když se chůze stane setrvačností
Kilometry ubíhaly, slunko se klonilo k západu a prokletý Lanškroun pořád nikde. Začínala jsem si přát, aby už za tou zatáčkou vážně byl. Ale zatáčky míjely... Celé moje chození už bylo jen setrvačností. Začalo dávat víc a víc práce sebe sama přesvědčit, že neexistuje důvod proč bych měla zastavit. A upřímně, reálně to prostě nešlo... nejde jen tak nejít dál. Prostě se musí jít, dokud se není kde vyspat. A té vesnici se zříceninou kostela (kláštera, hradu nebo čeho) prostě nebylo vůbec nic (a pokud bylo, bylo mi to zatajeno, skryto a neprozrazeno, protože přísahám, že bych si tam lehla a nešla už ani o krok).

Víceméně se mi dost dlouho dařilo se přesvědčovat, dělat si ze všeho srandu, zlehčovat si fakt, že Lanškroun je prostě ještě alespoň deset kilometrů daleko a že to prostě nebude za další zatáčkou. I setrvačnost docela fungovala, hlavně se nezastavit. Ostatně myslela jsem si, že skoro na šedesáti kilometrech už nemůžu být živá.

Jméno té vesnice jen tak nezapomenu
Jmenovala se Tatenice nebo Tátenice (na ceduli bylo "á", na autobusových zastávkách zase "a"). Šli jsme tou vesnicí a na podezdívce plotu ležel mrtvý pták. Ale jak byl mrtvý. Ležel tuhý s nožkami nahoře. To bylo poznámek o tom, že za chvíli budu vypadat stejně. A to bylo smíchu.

Ale pořád jsme šli, měla jsem v hlavě toho mrtvýho ptáka. Ale setrvačnost fungovala, tahle vesnice totiž byla celá pěkně dolů z kopce.

Pak se ale stalo něco, co přerušilo mou setrvačnost. Zastavili jsme. Před hospodou. (Takže za to může hospoda, to je jasný!) Je to jako když povolí jedna nitka v síti. Najednou se prostě nejde, najednou něco není tak, jak to bylo. A jako domeček z karet jsem se sesypala na jednu hromadu. Opřela jsem se o podezdívku plotu (ano, dost podobnou té, kde před pár metry ležel pták) a prostě se rozbrečela jako malé dítě. Servírka, která nás pořád lákala do té hospody to asi nechápala, já v podstatě taky ne. Je to zlomek sekundy, kdy se přestanete ovládat, kdy vypnete, kdy jste sami k sobě nepozorní. Chvilka, kdy se vám nepovede z krize udělat vtip jako tisíc krát před tím.


Asi nemá smysl to komentovat. Prostě jsem fakt vyšťavená...
Foto: Petr Ozogán

Místní hospodský povaleč
Tu byl. V hospodě, kam jsem byla usazena, abych se vzpamatovala, nebylo moc rušno. Ale byl tu pán, jehož smyslem života bylo očividně jít každý večer do hospody a tady se bavit s kde kým. Nejdřív mi lezl na nervy. Strašně, furt něco kecal. A ke všemu se ještě zeptal: "A víte co to je šlapat dvacet kilometrů do kopce?" Nevím, jestli říkal zrovna dvacet, mám pocit, že jo...
"Víme!" Vyhrkla jsem - a v duchu jsem dodala: "ty idote jeden!"

Ale pak mě ten pán vlastně zachránil. On totiž celou dobu myslel, že jedeme na kole, přesto, že mu bylo několikrát řečeno, že jdeme pěšky. Pořád mlel a mlel o kole a najednou se zeptal:
"A prosím vás, lidi dobří, vezmete mě na štangli?"
"Ale my žádnou nemáme, vždyť jdeme pěšky!!"
V tu chvíli mu to teprve došlo. A když se dozvěděl odkud vlastně jdeme, byl najednou úpně střízlivý a já už jsem se fakt smála, protože už se nešlo tvářit jako kakabus. A nevěřil. Šel hledat před hospodu ty naše kola. Žádné nenašel, a tak se vrátil a konečně nám vysvětlil kudy do Lanškrouna pěšky, ne na kole.

Neuvěřitelný pocit vítězství
Když jsem se už zase zvládla ovládat, tak jsme vyrazili dál s cílem najít si v dohledné době a vzdálenosti něco na spaní. Že bychom došli až za Lanškroun bylo už nemyslitelné. Tak moc jsem se neovládala. Není úplně nejlepší spát někde přímo v obci... někdo by si to mohl špatně vysvětlit a někdo by zas chtěl dělat problémy. A tak jsme došli ještě až za Tatenice na rozcestí před další vsí. A tam byla opravdu krásná (v tu chvíli nejkrásnější) zastávka. A byla tak útulná, kam se hrabe můj podkrovní, léta zušlechťovaný pokojík!

Jakmile jsem si položila batoh, rozbalila spacák a mohla si být jistá, že už nikam nepůjdu (i když kdy si člověk může být něčím jist?), zmocnil se mě pocit absolutního vítězství. Ještě ráno jsem nevěřila, že bych za jeden jediný den ušla 64 km. S těmi včerejšími deseti už to bylo 74 km (teprve 24 hodin od chvíle, kdy jsme přijeli do Olomouce). Všem jsem psala, že žiju a že je to úžasný.


Pokojíček jako klícka
Foto: Petr Ozogán

A bylo to úžasný, v tu chvíli zůstal mrtvý pták ptákem. Zůstal tam, na té zdi. A místo něj člověku narostla křídla. Ale i přes všechnu tu radost, přes tu únavu a přes všechny pocity jsem se ještě před usnutím ptala sama sebe, co asi bude zítra. Hrozně moc jsem se bála toho, že ráno ani nevstanu, že prostě přerušovaný spánek na betonové podlaze autobusové zastávky nebude stačit k restartu. Bála jsem se, že mě zítra každý krok bude bolet už od samého rána, už od prvního kilometru.
A v tom svém strachu jsem usnula. Možná, že se mi i něco zdálo, ale spíš ne.

A zda jsem ráno vstala se dozvíte zase někdy přště





 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenka M. Lenka M. | 23. května 2014 v 19:31 | Reagovat

Věrko!!!! Nenapínej.. a nebo napínej, aspoň se mám na co těšit. Nohy mě teda bolí jen z toho, jak to čtu!

2 Veki Veki | E-mail | Web | 23. května 2014 v 21:31 | Reagovat

Napínat budu! Vždyť to ani nejde vychrlit všechno najednou! Ale přiznávám, že mě baví, jak se všichni ptají, jak to dopadlo.

3 Sugr Sugr | Web | 26. května 2014 v 17:51 | Reagovat

Vítej, cestovateli Holube! :-D

4 luci-lolita luci-lolita | Web | 30. května 2014 v 7:41 | Reagovat

Wow, tak pokud toto není nějaká moc zajímavá povídka :-D, tak jsi opravdu borec. Někdy se mi stane, že se mi nechce dojít ani na autobus!!!!!!

5 Petr Ozogán Petr Ozogán | E-mail | 30. května 2014 v 23:57 | Reagovat

[4]:Potvrzuji, že ty slzy, co Věrka utírala do zelenýho trička byly skutečný. takže žádná povídka :-) Obávám se ale, že tohle nebyla ta největší krize, co jsme cestou potkali. Takže i já se těším na pokračování zážitků, i když vím, jak to vše dopadlo.

6 Veki Veki | E-mail | Web | 4. června 2014 v 19:19 | Reagovat

[3]:
[4]:
[5]:
Milí příznivci, povídka to není, je to realita!! (Zcela určitě zkreslená mým osobním pohledem na věc, ale přeci jen realita).

Pokračování bude, leč teď jsem tak trochu mrtvým ptákem, i když trochu jinak - doufám, že zítra po zkoušce roztáhnu křídla a poletím... poletím napsat pokračování.

Přijměte mou omluvu za čekání a vytrvejte.

Děkuji všem za komentáře. :-)

7 gnus gnus | Web | 20. června 2015 v 11:09 | Reagovat

pujcka na op ihned :D

8 artabe artabe | Web | 22. června 2015 v 14:22 | Reagovat

půjčka on line na op :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama