Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Květen 2014

Kam až se dá dojít z Olomouce (mrtvý pták - mrtvý člověk)

23. května 2014 v 18:35 | veki |  Putování
Kde jsem to skončila? Ne, ne... vím to zcela přesně. Skončila jsem u toho, jak hranice nejsou hranicemi a u toho, že ty správné hranice člověk dopředu nedokáže spočítat.

A ještě, než začnu, chtěla bych všem moc poděkovat za milé komentáře a vzkazy, které píšete. Moc děkuji.

Člověk bez hranic
Najedená, napitá a odpočinutá jsem ještě celkem použitelná, jak jsem zjistila. Odpočinek byl opravdu krásný, ale byl čas jít zase dál. Protože Lanškroun je ještě daleko. A tak jsme zase šli. Upřímně řečeno dá mi trošku práci vzpomenout si z tohoto úseku cesty na něco zaznamenáníhodného. Přeci jenom čas běží a už je to nějaký ten pátek, co jsem zase normální civilizovaný člověk a ne vyvrhel na cestách.

V hlavě člověk už nemá žádnou metu, žádné hranice, ty padly. Spíš si tak říká jak to tak asi dopadne. Únava se přeci jenom totiž dostavuje, není nijak fatální, ale přichází. Pěkně pomalu. Chvíli se člověku jde v pohodě, chvíli má pocit, že už to dlouho nevydrží. A tak pořád dokola.

A přeci jen se mi teď vybavil překrásný moment.
Byla to zase další pokořená desítka kilomentrů. Běh vyšel (náhodnou nebo úmyslně, co??) zrovna na pěkný, ale poměrně kamenitý kopec dolů. A tak běžíme!! Moc se mi nechtělo, tou dobou mě už bolela chodidla a já měla při každém kamenitém povrchu pocit, že snad jdu bosa. Ale jak jsem psala, když se člověk rozeběhnul, všechno zlé odešlo.

A tak jsme utíkali, řítili jsme se dolů z toho šíleného kopce, každý moment hrozilo, že to celé skončí nějakým ne moc pěkným pádem. A v tom, přímo uprostřed toho vyšinutí, nás míjeli nějací lidé, kteří však funěli nahoru. Nepamatuju si už co odpověděli na otázku jak se jim jde, ale pamatuju si jejich výraz v obličeji, když jsme je obíhali a já se smála na celé kolo jako šílená. Opravdu, jako kdyby viděli zjevení. Myslím, že ještě dneska vyprávějí o tom výletu, a o tom koho tam potkali. Ostatně, já o nich vyprávím také.

Když se chůze stane setrvačností
Kilometry ubíhaly, slunko se klonilo k západu a prokletý Lanškroun pořád nikde. Začínala jsem si přát, aby už za tou zatáčkou vážně byl. Ale zatáčky míjely... Celé moje chození už bylo jen setrvačností. Začalo dávat víc a víc práce sebe sama přesvědčit, že neexistuje důvod proč bych měla zastavit. A upřímně, reálně to prostě nešlo... nejde jen tak nejít dál. Prostě se musí jít, dokud se není kde vyspat. A té vesnici se zříceninou kostela (kláštera, hradu nebo čeho) prostě nebylo vůbec nic (a pokud bylo, bylo mi to zatajeno, skryto a neprozrazeno, protože přísahám, že bych si tam lehla a nešla už ani o krok).

Víceméně se mi dost dlouho dařilo se přesvědčovat, dělat si ze všeho srandu, zlehčovat si fakt, že Lanškroun je prostě ještě alespoň deset kilometrů daleko a že to prostě nebude za další zatáčkou. I setrvačnost docela fungovala, hlavně se nezastavit. Ostatně myslela jsem si, že skoro na šedesáti kilometrech už nemůžu být živá.

Jméno té vesnice jen tak nezapomenu
Jmenovala se Tatenice nebo Tátenice (na ceduli bylo "á", na autobusových zastávkách zase "a"). Šli jsme tou vesnicí a na podezdívce plotu ležel mrtvý pták. Ale jak byl mrtvý. Ležel tuhý s nožkami nahoře. To bylo poznámek o tom, že za chvíli budu vypadat stejně. A to bylo smíchu.

Ale pořád jsme šli, měla jsem v hlavě toho mrtvýho ptáka. Ale setrvačnost fungovala, tahle vesnice totiž byla celá pěkně dolů z kopce.

Pak se ale stalo něco, co přerušilo mou setrvačnost. Zastavili jsme. Před hospodou. (Takže za to může hospoda, to je jasný!) Je to jako když povolí jedna nitka v síti. Najednou se prostě nejde, najednou něco není tak, jak to bylo. A jako domeček z karet jsem se sesypala na jednu hromadu. Opřela jsem se o podezdívku plotu (ano, dost podobnou té, kde před pár metry ležel pták) a prostě se rozbrečela jako malé dítě. Servírka, která nás pořád lákala do té hospody to asi nechápala, já v podstatě taky ne. Je to zlomek sekundy, kdy se přestanete ovládat, kdy vypnete, kdy jste sami k sobě nepozorní. Chvilka, kdy se vám nepovede z krize udělat vtip jako tisíc krát před tím.


Asi nemá smysl to komentovat. Prostě jsem fakt vyšťavená...
Foto: Petr Ozogán

Místní hospodský povaleč
Tu byl. V hospodě, kam jsem byla usazena, abych se vzpamatovala, nebylo moc rušno. Ale byl tu pán, jehož smyslem života bylo očividně jít každý večer do hospody a tady se bavit s kde kým. Nejdřív mi lezl na nervy. Strašně, furt něco kecal. A ke všemu se ještě zeptal: "A víte co to je šlapat dvacet kilometrů do kopce?" Nevím, jestli říkal zrovna dvacet, mám pocit, že jo...
"Víme!" Vyhrkla jsem - a v duchu jsem dodala: "ty idote jeden!"

Ale pak mě ten pán vlastně zachránil. On totiž celou dobu myslel, že jedeme na kole, přesto, že mu bylo několikrát řečeno, že jdeme pěšky. Pořád mlel a mlel o kole a najednou se zeptal:
"A prosím vás, lidi dobří, vezmete mě na štangli?"
"Ale my žádnou nemáme, vždyť jdeme pěšky!!"
V tu chvíli mu to teprve došlo. A když se dozvěděl odkud vlastně jdeme, byl najednou úpně střízlivý a já už jsem se fakt smála, protože už se nešlo tvářit jako kakabus. A nevěřil. Šel hledat před hospodu ty naše kola. Žádné nenašel, a tak se vrátil a konečně nám vysvětlil kudy do Lanškrouna pěšky, ne na kole.

Neuvěřitelný pocit vítězství
Když jsem se už zase zvládla ovládat, tak jsme vyrazili dál s cílem najít si v dohledné době a vzdálenosti něco na spaní. Že bychom došli až za Lanškroun bylo už nemyslitelné. Tak moc jsem se neovládala. Není úplně nejlepší spát někde přímo v obci... někdo by si to mohl špatně vysvětlit a někdo by zas chtěl dělat problémy. A tak jsme došli ještě až za Tatenice na rozcestí před další vsí. A tam byla opravdu krásná (v tu chvíli nejkrásnější) zastávka. A byla tak útulná, kam se hrabe můj podkrovní, léta zušlechťovaný pokojík!

Jakmile jsem si položila batoh, rozbalila spacák a mohla si být jistá, že už nikam nepůjdu (i když kdy si člověk může být něčím jist?), zmocnil se mě pocit absolutního vítězství. Ještě ráno jsem nevěřila, že bych za jeden jediný den ušla 64 km. S těmi včerejšími deseti už to bylo 74 km (teprve 24 hodin od chvíle, kdy jsme přijeli do Olomouce). Všem jsem psala, že žiju a že je to úžasný.


Pokojíček jako klícka
Foto: Petr Ozogán

A bylo to úžasný, v tu chvíli zůstal mrtvý pták ptákem. Zůstal tam, na té zdi. A místo něj člověku narostla křídla. Ale i přes všechnu tu radost, přes tu únavu a přes všechny pocity jsem se ještě před usnutím ptala sama sebe, co asi bude zítra. Hrozně moc jsem se bála toho, že ráno ani nevstanu, že prostě přerušovaný spánek na betonové podlaze autobusové zastávky nebude stačit k restartu. Bála jsem se, že mě zítra každý krok bude bolet už od samého rána, už od prvního kilometru.
A v tom svém strachu jsem usnula. Možná, že se mi i něco zdálo, ale spíš ne.

A zda jsem ráno vstala se dozvíte zase někdy přště






Pěšky z Olomouce do Liberce?

14. května 2014 v 15:00 | Petr Ozogán |  Putování
Mám chvíli čas. Takový ten čas po zkoušce, kdy máte pocit, že teď chvilku nic nemusíte. Tak nic nedělám. Dokonce ani další pokračování příběhu o daleké cestě jsem nenapsala. Ale nemusíte se bát, přeci jenom je tu další díl načatého povídání. Jenže tentokrát se na to podívejte z té druhé strany, ze strany mnohem zkušenější. Autorem následujího textu (stejně jako předešlých i budoucích fotek) je můj skvělý doprovod Petr Ozogán.
Přeji příjmené čtení.
PS.: Fotky jsem k tomu vybrala zcela náhodně. Snad poslouží jako dobrá ilustrace.

Pěšky z Olomouce do Liberce?

Co je to za blbost, jít pěšky z Olomouce do Liberce? Pak mi ale došlo, nějak podobně jsem vlastně před nějakým tím rokem dumal i já. Jenže to jsem studoval v Beskydech a ta cesta by byla odněkud z okolí Rožnova. A ještě o mnoho let dříve, kdy jsem bydlel střídavě v Hranicích na Moravě (kousek od Olomouce) a v Liberci, namaloval jsem si do mapy čáru právě z Hranic do Liberce. Že to půjdu někdy pěšky. Jo, jsem to já, co o mě Věrka napsala, že jsem pro každou pitomost. Jenže já se snažím ty pitomosti taky občas realizovat (stejně jako ona). Snad proto mi hodně rychle došlo, že jít pěšky z Olomouce do Liberce není zase až tak velká blbost, že jsem prostě jen čekal, až se najde někdo, s kým se to dá realizovat. Proto jsem ochotně kývnul, že do toho jdu. Možná jsem naivně čekal, že z toho stejně nic nebude, tak jsem byl klidný. Jenže termín se blížil, rozhodně jsem nechtěl být ten, kdo z toho couvne.

Pár dnů před odjezdem jsme si s Věrkou ujasnili, o co tam půjde. Já to teda bral tak, že jí jde hlavně o to, dostat se na trase mezi Olomoucí a Libercem pěšky co nejdál (nejlépe samozřejmě až na konec). Bezva, tak to beru. S tím, že udělám vše proto, abych ji dotáhnul co nejdál, i když mi bude třeba nadávat, že ji někam honím. Kupodivu, i na tuhle podmínku jsem dostal souhlas. Já teda tušil, co nás může cestou čekat, proto jsem bral tohle dosti jako velký experiment. A moc se na něj těšil. Už dlouho jsem totiž nepotkal blázna, co by byl ochoten se sám takhle dobrovolně ničit, jen proto, že si něco vysnil. Takovým lidem strašně fandím, protože k nim snad taky možná patřím. Protože i já mám stále v sobě nesplněný sen, kam bych chtěl někdy dojít. Koho to snad zajímá, najde o tom (a o mně) nějaké info na http://www.1600km.cz/neco-o-me/.

Jo, jsem zvyklý chodit dlouhé trasy. Třeba i stovky kilometrů na jeden zátah, což trvá pokaždé několik týdnů, tahám si přitom vše potřebné na zádech. Jednou jsem dokonce zvládnul ujít za měsíc tisíc kilometrů (měřeno pomocí GPS). Ale to už mě opravdu hodně bolelo. Nepíšu to sem, abych se chlubil. Spíše aby bylo jasno, s jakým magorem se to Věrka vydala na cestu. Naštěstí ale taky vím, že cokoliv nad zhruba třicet kilometrů za den už může bolet, zejména když jsou zničené nohy. Zajímalo mě proto, jak může něco takového snášet člověk, co až tak extrémně nechodí. Může něco takového zvládnout i běžný člověk? Člověk, který si chce něco takového sám dokázat, že to zvládne? Jak bude jednat v krizových situacích? Dokáží se lidé na takovéto cestě za ztížených podmínek snášet? Najdou společné řešení, když se nebude dařit? Proto jsem do toho s Věrkou šel. A musím se přiznat, že mě moc překvapila.


Já tuhle akci veřejně prezentoval, že dělám Věrce doprovod. Hlavně motivační, podpořit ji v tom, co chce udělat. A opravdu jsem se na to docela těšil. Známe se už pár let, takže jsem tušil, že se bude snažit to dojít. Věděl jsem taky, že kvůli tomu chodí často pěšky, aby se na to připravila. Kdo jiný by taky šel pěšky z Hradce do Jaroměře? Kdo jiný by chodil na Grabštejn z Chrastavy pěšky?


Kam až se dá dojít z Olomouce (první chvíle na nohou)

12. května 2014 v 0:59 | veki |  Putování
Nastala noc, bouřka už odezněla a dům je konečně tichý. Ráno jsem do sebe cpala moudra na zkoušku, poté jsem musela nakrmit sourozence a tátu a ohřát jim jídlo, nakonec jsem vytvořila moučník, přijela totiž návštěva. A pak byl hokej a ten já můžu. Jediný sport, na který se vydržím dívat. A tak mi zase zbyla na další vyprávění tahle noční hodina. Ale snad je to dobře, noc tříbí smysly a nutí člověka se zamýšlet.

V nejlepším případě festovní autobusová zastávka
Vlak s malým zpožděním zastavil v Olomouci, myslím si, že jsme vypadli ven s radostí - nedalo se tam dýchat, vlak byl přecpaný, zpocený a špinavý. Byla už téměř tma, devět hodin večer a jediným dnešním úkolem bylo najít nocleh. Prošli jsme centrem města a zakrátko jsme byli v ulicích, které jsem ani neznala a kam jsem se za celé 3 roky ani nedostala. Názvy čtvrtí znám jen z nápisu na MHD. Místa na nocleh byla předem specifikována slovy: v nejlepším případě festovní autobusová zastávka či podobně vhodné místo.
Byla čarodějnická noc, 30. dubna. A lidi byli kupodivu klidní... všichni zalezlí, ulice prázdné. To mě překvapilo. Bylo poměrně teplo, mezi mraky probleskávaly hvězdy. A lidi nikde. Tichá Olomouc spala. Po 10 km jsme došli do Sluňákova, ekologického centra s báječnou ekobudovou postvenou do svahu. A právě tady jsme se rozhodli přenocovat, na dřevěné verandě pod střechou toho ekoslunečního domu.

Ačkoli jsme ještě neušli žádnou pořádnou vzdálenost, už mě tlačil malíček v botě. Že ten pochod odnesou malíčky a prsteníčky na nohou, jsem čekala. Mám je totiž naprosto nevhodně rostlé tak, že jeden prst jde pod druhý, a to prostě dřív nebo později začne dělat neplechu. Ale rozhodně jsem si nemyslela, že to bude sotva po první desítce kilometrů. Ten zakletý malíček mě znervóznil.
Jak můžu ujít ještě 254 km, když mi už teď opuchnul malíček k nepoznání??
Naštěstí mi ségra napsala sms: "Verko myslim na Tebe! To zvladnes. ;-)"



Fotka pořízena těsně před odchodem (řekla bych, že bylo kolem 6. hodiny ranní, možná trošku dřív). Snídaně za pochodu, žádné vyvalování se. Před námi první den plný očekávání, před námi spousty kilometrů.
Foto: Petr Ozogán (www.1600km.cz)

Ráno bylo krásné. Dům je otočen ke slunci, které se pomalu dralo skrz vrcholky stromů na oblohu. Žáby ukončily svůj noční fenomenální koncert (už dlouho jsem neslyšela žáby!) a zvukovou štafetu přebrala kukačka (ano, mami, kukačky už přiletěly).

První noc za námi, první den před námi
Ráno jsem se vykašlala na sebelitující se myšlenky, které mě včera večer napadaly kvůli malíčku. Pečlivě jsem ho zabalila do náplasti. Přestal otravovat. A jde se.
Nějakým lesem podél Moravy, pak poli, přes pár vsí, až do Litovle. Byl 1. máj. Někteří lidé slavili prací na zahrádkách, jiní zevlili a jiní (jako my) celkem bezstarostně prostě šli. V hlavách velkolepé plány, jak v neděli staneme před libereckou radnicí, jak si demonstrativně lehneme na kočičí hlavy, v žilách ten opojný pocit budoucího vítězství. To se to mluvilo, když byly nohy ještě lehké, mysl jasná a svět se zdál krásný.


Děti si hrajou, bude hezky! (A hezky opravdu bylo). Vy byste odolali dřěvěným prolejzačkám uprostřed lesa? Dalo se to prolézt i s batohem, zalepeným malíčkem a moji nešikovností.
Foto: Petr Ozogán (www.1600km.cz)

Dnešní cíl byl jasný, jít co to půjde, dokud jsme svěží. Bylo mi více než jasné, že tempo, dravost a chuť jít dál bude čím dál tím víc klesat k bodu nula. Plán jsme plnili. K obědu jsme si vytyčili 30 km vzdálenou Mohelnici a její supermarket.

Hlavně ať se něco stane!
Začínalo se dělat vedro. Před Mohelnicí už mě začalo pěkně štvát. Na chvíli mě odnaštval jeden sdílný cyklista, který utrousil poznámku o našem skvělém tempu. Nojo, pane cyklisto, máme to ještě daleko, tak ať to stihneme! Pak přišel první úsek cesty, kdy jsem si přála, aby se něco stalo. Jedno co, hlavně ať se něco stane! Byla to cyklostezka, na jedné straně silnice, na druhé smradlavá řepka, vedro, sluníčko, hlad, Mohelnice za rohem a přece daleko. A tak se něco stalo. Na oslavu toho, že se GPSka ve svém měření kilometrů přehoupla o jednu další desítku níž (kilometry nám odpočítávala od 264 k 0) jsme začali utíkat. A od té doby jsme během slavili každých 10 km.

Bylo to hodně zvláštní, ale ten běh (i když se člověk cítil už vyčerpaný a měl pocit, že běžet nemůže) vždycky člověka vytrhl z letargie a pěkně ho nakopnul. Alespoň pro mě osobně fungoval jako takový ventil, který každých deset kilometrů stabilizoval mou mysl. Prostě byl vytrhnutím z reality pocitu únavy. A to bylo nesmírně důležité. Z těch běhů, ač kraťoučkých, mám moc krásné pocity, vždyky jsem si připadala jako úplně praštěný a svobodný člověk, který dokáže cokoli, co jen chce. A to hlavně proto, že jsem se na tu minutku osvobodila od všeho, co mě v tu chvíli trápilo.

V chládku za supermarketem
Spásná Mohelnice skutečně přišla, tam mi bylo blbě. Hlavně z hladu. Protože od brzkého rána, kdy jsem snídala svůj "perníček od maminky", uběhlo několik hodin (asi tak 5 a půl) a teprve teď jsem si uvědomila, že jsme za celých těch 30 kilometrů nejedli. A tak byl dýchánek ve stínu budovy supermarketu, vzadu u služebních vchodů velmi oblažující. Kromě žaludků byly uspokojeny i zpocené a chtě nechtě už trošku ošoupané nohy - jednak nemusely chodit a jednak byly vyvětrány, namazány a oblíknuty do suchých ponožek. To bodlo!


Tahle fotka mě opravdu baví. Nevím, co by řekl ředitel supermarketu, kdyby v tu chvíli šel služebním vchodem kolem nás... možná by se rozbrečel a donesl nám rohlík.
Foto: Petr Ozogán (www.1600km.cz)

Měla jsem strach, co bude, až budu mít v nohách 30 km. To jsem totiž považovala za hranici, kterou za den můžu ujít a ještě druhý den vstát a pokračovat. Ale teď bylo teprve kolem jedné hodiny po poledni a nevypadalo to, že za tím marketem budeme spát. Bylo jasné, že ta má hranice není žádná hranice. Jídlo a odpočinek mi vlily novou krev do žil, a tak mě ani moc nevyděsila představa, že bychom měli dneska spát někde za Lanškrounem, do kterého to mělo být ještě dalších 30 km.

To jsem ale ještě netušila, že Lanškroun se stane prokletým místem na Zemi a že ještě toho dne poznám, jak se cítí mrtvý pták s nohama nahoře.

A o mrtvých ptácích zase příště.

Kam až se dá dojít z Olomouce (příprava)

11. května 2014 v 0:20 | veki |  Putování
Tak a je to v čudu, protože když jsem ještě byla plná bezprostředních zážitků, učila jsem se na zápočet, a teď, když jsem si vyhradila část noci na to, něco napsat, nevím co. No, ono to nějak dopadne...

Pořád stejný nářez
Před lety (řekněme třeba před dvěma léty) jsem se učila na zkoušky spolu se svou spolubydlící z koleje, která bydlí ve stejném městě jako já. A, asi to znáte, už jsme se učit ani nemohly... smysly stávkují, mozek se nesoustředí, najednou vymýšlíte kraviny, plánujete prázdniny, ale hlavně se neučíte. A my jsme těch hovadin za ta léta vymyslely!!! Jednou se nám poštěstilo zosnovat opravdu velkolepý plán:
Půjdeme domů ze školy pěšky. Nářez! 300 km.
Čas letěl, zkoušky byly udělány, státnice vykonány a cesta domů stále neuskutečněna. A já, pošuk bláznivá, věřím, že když vám věci utkví v hlavě, stanou se důležitými... Spoubydla asi dávno zapomněla, že někdy něco takového vypustila vůbec z úst, ale mně se to rozleželo a i po letech mi to přišlo jako pořád stejný nářez.

A tak to celé zůstalo spát... až do... až do teď
Protože na takovou cestu jeden musí potkat správné parťáky, musí potkat lidi, kteří ho motivují, inspirují a kterým věří. Taky se musí rozhodnout, rozhodnout a jít a neustoupit. Bylo mi jasné, že sama asi těžko můžu vyrazit. Bez zkušeností, bez motivace přítomnosti jiných lidí a se svými paranoidními představami, co se stane, když...

Obepsala jsem pár lidí (i tu spolubydlící) už dva měsíce předem a nabídla jim velmi výhodnou a velmi lákavou věc: Jít cestou necestou bůhví kudy asi 300 km z Olomouce do Chrastavy. Kupodivu se do toho nikdo moc nehrnul... A tak se zatím ještě neoficiálními členy této podivuhodné a zatím ještě zcela nekonkrétní výpravy stali 3 lidé: jedna kolegyně ve studiu, já a tatínek mého přítele, který je pro každou pitomost a hlavně jako jediný z nás má ty zkušenosti, a hlavně rozum (i když moje mamka tvrdila, že rozum nemáme nikdo a je jedno kolik nám je a kolik už jsme toho ušli).

Z nepředstavitelného konkrétním
Termín našeho dobrodružství byl stanoven na prodloužený víkend na konci dubna/začátku května. Výprava se upřesněním termínu začala poněkud konkretizovat, lidé odpadávali ještě před startem (kolegyňka z neznámých důvodů odvolala svou účast). Trasa se ustálila na 264 km (trasa na mapy.cz), což v překladu znamenalo, že abychom stihli dojít až domů, museli bychom se šinout tempem 60km denně. Tak to chci vidět! Ale dokud člověk nestojí na startu, vůbec mu nedochází, do čeho se to pustil.


Říkala jsem si, že prostě půjdu, pořád půjdu a půjdu a někam dojdu. Absolutně jsem nevěděla, co se bude dít, co mě bude bolet, jak se budu chovat. Chabý tréning, který jsem provozovala poslední měsíce mě spíš lehce znervózňoval. Kdybych byla bývala chodila víc...
Všem jsem měsíce vyprávěla, jak půjdu z Olomouce domů a všichni na mě zírali s otevřenými papulami. Jedni uznale pokyvovali hlavou, druzí mluvili cosi o bláznech. Ještě ani ve vlaku Intercity, který měl co chvíli vhučet do olomouckého nádraží, mi nedocházelo, že v příštích několika dnech to může být dost krutý.

A asi mi to nedošlo ani teď, kdy už zase spím ve své vyvoněné posteli... jako by se to stalo ve snu, jako kdyby to bylo za hranicí mé reality. Protože se to běžné realitě opravdu vymykalo.

Pokračování příště