Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Březen 2014

Z dnešní cesty do Jaroměře

31. března 2014 v 23:10 | veki |  Co mě baví
Z dnešní cesty z Hradce do Jaroměře dlouhé cca 22 až 23 kilometrů jsem:
  • 300 m běžela podé Labe - protože mě přestal asfalt bavit
(pak jsem potkala paní, které se nelíbil můj hopsa styl běhu, tak jsem toho raději nechala)
  • 500 m běžela přes pole a kličkovala mezi ozimou pšenicí a bahnem - protože jsem chtěla stihnout vlak
(a stihla, jen mě málem zajel rychlík a koupila jsem si špatně jízdenku)
  • 100 m sprintovala - protože jsem chtěla stihout autobus
(a stihla, měl minutu zpoždění)

A jak to bylo s tou paní?
Při svém běhu jsem způsobila šok jisté neznámé cyklistce, která mi doporučila koupit si kolečkové brusle, aby "mi to šlo líp".

A ta paní na kole, která jela po zbrusu novém asfaltu (zaplaceným z fondů EU), který zničil všechen půvab cesty kolem Labe, netušila, že za necelý kilometr skončí nová cesta a červená značka se vrátí do "divočiny" a povede pseudolužním lesem plným rozkvetlých jaterníků, hlaváčků, sasanek a fialek.

POUČENÍ:
Neznámí cyklisté dávají blbé rady. Neběhej mezi cyklisty. Nefuň a neposkakuj jako pako. Ne všechny investice fondů EU jsou tak dobré, jak na první pohled vypadají. Dřív než si koupíš jízdenku, mysli. Proklínání paní vystupující na nesmyslné zastávce v nějaké díře nezabrání této paní vystoupit a zdržovat tak autobus.

A hlavně: příště vyraž znovu!

První noc v novém bytě

26. března 2014 v 19:02 | veki |  Myšlenky
Nezdálo se mi absolutně nic...

Bylo mi smutno. A zima. (Jen bůhví, jak se tady u těch prehistorických topení přidává na intenzitě.)

Absolutní ticho... netikají tady ani hodiny. (A tak jsem je vybalila a pověsila na zeď.)

Strašlivá bolest hlavy. (Ať mi doktoři už nikdy netvrdí, že nemám migrény.)
Zimnice. Točí se mi hlava. Jindy ostré obrysy se roztekly. Ležím naznak pod dvěma přikrývkami. tma houstne. Tma mi dělá dobře.

Praménky vody dopadají na zrezlou vanu pokrytou vrstvou vodního kamene. Žluté kachličky stejné jako v bytě, kde jsem vyrostla.

Podivné zvuky stěn. Někdo tam chodí. Někdo běží po chodbě. Někdo dupe. Ticho. Tady straší!




A tak jsem se přestěhovala...

Hola, hola, Vratislav volá!

20. března 2014 v 22:33 | veki |  Myšlenky
Konečně se prolomilo hradecké prokletí chození mezi spolužáky i kantory jako duch, jelikož oni už tam patří a já jsem návštěvník z venku. Jsem prostě odjinud. Asi to znáte vy, co studujete magisterské na jiné škole než bakalářské, zvlášť pokud jste na "malém městě".

Vykašlala jsem se na svoje vnitřní strachy a obavy a řekla si, že pojedu na Erasmus. Sice ještě teď nevím, jestli je to dobrý nápad, ale když mě už vybrali, není cesty zpět. A navíc, uklidňuji sama sebe, není to přece daleko! Vratislav je doslova za rohem.

Hodně lidí si ťuká na hlavu a ptá, proč jedu do Polska, když můžu jet na Západ. Tak jednak mám v jižním Polsku nějaké diplomkové zájmy a jednak jsem prostě "východní typ". Mnohem víc mě lákají cesty na východ (v případě Polska tedy spíš na sever) než na západ (dokonce jsem byla v pokušení jet do Rumunska, evidentně se tam ani nikdo nehlásil, ale nevěděla jsem, jak bych zdůvodnila svoje studium v Bukurešti, když o rumunské archeologii vím kuloví).

A tak jsem konečně uskutečnila další z mnoha věcí, které mi stojí v hlavě. Věřte, že je to krásný pocit, začít plnit tahle hypotetická přání. Je to naproto úžasné - najednou zjišťuju, že to jde, že všechna ta NE jsou jen konstrukt v mojí hlavě. Je to osvobozující.

Teď mě k pocitu, který mám (asi před hoďkou jsem se dozvěděla, že jsem prošla výběrovým řízením a že jedu - takže je to čerstvé) napadl kus mňágovké písničky:

"Život nejde potají nacpat do skříně nebo v umyvadle utopit."

Prostě nejde.

Děkuji
především Daně a Evičce,
které dohlídly na to, abych
méně mluvila a více konala.
Děkuji, holky!!!

PS.: Kdybyste někdo chtěl vědět jak probíhalo celé to martyrium výběrového řízení, napište, ráda se s vámi podělím o zkušenosti. (vekousek@seznam.cz)






Jak jsem objevila inspiraci u člověka, od kterého bych to nečekala

15. března 2014 v 19:00 | veki |  Hudba
Stalo se mi, že mým nadřízeným byl člověk, jehož chování bylo podivné, naprosto nepochopitelné a někdy až k pláči drásající. Ale právě tenhle podivný člověk mě přivedl k velmi příjemnému hudebnímu objevu. Jeli jsme na konferenci do Děčína... bylo lezavo, bylo přesně tak, jak na severu umí být. Podzimně, melancholicky, utahaně.

A on pustil Autobus do Podbořan od Petra Linharta! A tak jsem objevila, že hudba se může stát odrazem krajiny, a tak jsem objevila, jak sudetská krajina zní.

Po Autobusu do Podbořan, který přišel (přijel) naprosto nečekaně a v tak příhodném okamžiku, jsem se propátrala i albu Sudéta a já se ponořila do sudetských hlubin. Tenhle člověk prostě vyjádřil naprosto všechno, co pro mne Sudety znamenají. A co znamenají?

Literární vzpomínka

8. března 2014 v 13:17 | veki |  Literatura
Dneska jsem se probírala nějakými papíry, které jsem měla na jedné hromadě už od olomouckých dob. Potřebovala jsem ty desky, ve kterých byly uskladněny. Mezi různými chaotickými poznámkami k bakalářce jsem pak našla i poznámky z nějaké knihy.

Sakra, ale co to bylo za knihu? Bylo mi hned jasné, že je to ruské a že je to Dostojevskij, ale už dávno se mi vykouřilo z hlavy, o které dílo šlo. Začala jsem o tom přemýšlet a začala jsem si vybavovat různé emoce, které mám z tou knihou spojené... takže nepamatuji si děj, ani název, ale pamatuji si pocity, které to ve mně vyvolávalo.

strana 156
"A zase to bylo zazvonění tak zřetelné, tak hmatatelně skutečné, že takové zvonění nemohlo být jenom sen. Velčaninov vykřikl a probudil se.
Ale nerozběhl se ke dveřím, jako tenkrát. Nevěděl, jaká myšlenka vedla jeho první pohyby a měl-li v tom okamžiku vůbec nějakou myšlenku, ale jako by mu někdo našeptával, co má dělat - vyskočil a s napřaženýma rukama, jako by se bránil proti přepadení, se vrhl tím směrem, kde spal Pavel Pavlovič. Jeho ruce se okamžitě srazily s jinýma rkama, které se už na něj napřahovaly. Velčaninov je pevně uchopil - někdo se nad ním skláněl."

Ano, ano, ti dva. Byli dva. Jeden strašně pil. Druhý byl poněkud psychicky nevyrovnaný, dá-li se to tak říct. Ano, ano.To mi něco říká. A tak jsem se od této scény posouvala dál. Ano! Byla v tom ženská!

strana 9
"Už dávno zpozoroval, že začíná trpět stihomanem ve všem, ve velkých věcech i v drobnostech, a proto si umínil, že bude sám sobě co nejméně věřit. Ale vyskytovala se fakta, která při nejlepší vůli nebylo možno neuznat za skutečně existující."

Dva muži, jedna žena. Alkohol, podivné psychické stavy, smrt... a pak mi to došlo! Vždyť je to z Věčného manžela!