Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Balada o mé duši

4. ledna 2014 v 1:10 | veki |  Myšlenky
Chtěla bych udělat všechno, co mohu, ale bojím se, že nemám dost sil. Mám touhu se vzdát, ale nemám na to svědomí. Co je povinnost, co zbabělost a co hrdinství?

Kde, lidičky, čerpáte, z kterého pramene, odvahu? A čím tišíte bolest duše, která se nedá překřičet. Kde se pořád bere tolik slzí?

Tolikrát už jsem se nadechla a vrhla se zpátky do vln, že znovu mi to přijde jako sebevražda. A přece už oblíkám plavky, abych mohla skočit. Ale mám strach, nevím, co bude, je ve mně malá dušička. Svědomí, ten soudce všech činů, nedovolí mi utéct pryč. Nevím co se stane, nevím jak poplavu, jak poplave a nevím, proč tohle všechno musí být.

Nevím nic. Ticho, prázdno a tma je v mé duši. Bolí mě každý nádech, každá myšlenka je plná naděje a zároveň temná jak bouřkový mrak. Jsem zmatená, zapomněla jsem všechna plavecká tempa, bere mě křeč do všech končetin. Potopila jsem se někam do hlubin.

Za tři roky tě neznám, nevím kdo jsi, jaké máš myšlenky, co cítíš, co si myslíš... konečně to dává smysl, smysl, který mě probodává a topí. Kdo nevěří na osud, ten se mýlí. Osud nás má všechny na háku a vždycky se stane, co se má stát. Když bude chtít, zafouká ti duši hluboko pod hromadu prachového peří, které tě bude tak tížit, že zvedat se budeš jen stěží.

A dost už! Komu kdy pomohlo vzlykání?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 adamová adamová | Web | 4. ledna 2014 v 11:37 | Reagovat

Tak tohle je moc krásná balada, dala bych i 100 hvězdiček, kdyby to šlo.

2 Mr. Ch Mr. Ch | E-mail | Web | 4. ledna 2014 v 11:40 | Reagovat

Kdy osud chytil tě a řekl:
"Tudy nepůjdeš"?
Kdy zas osud řekl,
že tady nemůžeš?

To osud nerozhoduje.
Ač ho tak nazveš,
nad našimi pády hoduje,
když ho k tomu pozveš.

I kdyby chtěl
a stavil před nás zábrany,
každým krokem bděl. (A čekal až padnem.)
i kdyby nám blikaly závory,
nakonec však přece vím,
že sám rozhodnout se smím.

To já držím svůj život,
já o něj sám dbám.
Naletím na ten podvod?
Že jsem ve všem sám?

Vždyť jsou tu lidé, i kdybych jich mělo býti málo, kteří ti pomůžou, kteří tě podrží a mohou ti pomoci. A nakonec přes překážky se můžeme dostat, i když je to těžké, nakonec je to jen o tom, zda to nevzdáme.

Sorry, že je to nic moc, ale improvizace mi nikdy nešla :-)

3 Angie Angie | Web | 4. ledna 2014 v 13:34 | Reagovat

To je překrásné. Myslím, že minimálně jednou se v tom vidí každý člověk.

4 Ivet Ivet | Web | 5. ledna 2014 v 19:06 | Reagovat

Veki,
udělej VŠE co můžeš,
dokud na to máš SÍLU,
protože pokud to neuděláš TEĎ,
tak už nikdy! :-(

Jen doufám, že nemáš nějaký těžký splín a že je to "jen" balada, jak je napsáno v komentáři č.[1]: ? O_O

5 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 5. ledna 2014 v 23:06 | Reagovat

Já myslela, že už je to dobrý a že se ledy prolomily. O_O

6 zazvorek zazvorek | 7. ledna 2014 v 14:28 | Reagovat

Ale jaképak dost. Někdy to všecko musí ven; když budou pořád záklopky, které brání tomu, aby se nervy uvolnily, jednou to celé bouchne.
Někdy už člověk neví, jestli má jít do plavek, nebo zůstat na břehu. Nechce se utopit, nechce někoho utopit. Ale přece je člověk tvor masochistický, a tak to bude zkoušet vždycky s vidinou, že už umí líp plavat. Anebo že někdo hodí záchranný kruh.  Přeji hodně štěstí, ať tě ty vlny jen zmáčí, ale nespolknou. A ať nikoho neutopí, jen pohoupají.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama