Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Leden 2014

Člověk má být šťastný

27. ledna 2014 v 17:39 | veki |  Myšlenky
Zase si připadám jako tělo bez duše. Dohnalo mě to včera večer v tom čase, když ještě nespíte, ale ani už nejste bdělí. To je nebezpečný čas. Někdy to trvá jen sekundy - pak člověk blaženě usne, jindy zase nekonečné hodiny. Tělo už spí a mysl zbavená všech denních radostí a starostí, probírá všechno, co raději ukryla někde ve sklepení.

Kamarádka mi jednou napsala: "Člověk má být šťastný." Ačkoli jsem s ní souhlasila, hned mě napadlo: "Šťastný, šťastný... to se tak říká." Jednoduše se to povídá a čím víc o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že "být šťastný" je vrchol životního umění.

Tak třeba můj případ... svět vidím takový, jaký bych chtěla aby byl, ale on je samozřejmě jako na potvoru úplně jiný. Ano, člověk má být šťastný, drahá přítelkyně, ale není to jen další ideál? Pomalu střízlivým. Občas se člověk dostane tam, kde nikdy nechtěl být a hlavně nikdy nepočítal s tím, že by tam byl. A nikdy ho nenapadlo přemýšlet co by dělal, kdyby se tam dostal. Zatracené ideály!

A teď... teď je to drama.

Zima nezima

19. ledna 2014 v 14:00 | veki |  Foto
Konečně jsem se dostala k tomu, že jsem z mobilu vyndala pár starších fotek. A tahle jedna je ještě z vánočních svátků.

Procházka na druhý svátek vánoční...


Je to proti přírodě, takovéhle jaro, když je zima. Pořád doufám, že začne sněžit, že to vypukne... čekám a čekám. Jsem z toho zmatená. Dneska jsem pověsila krmítko pro ptáky, vypadá tam ale trochu jako sněhulák v létě. Ale je to alespoň takové gesto zimy, takové "zimo, můžeš přijít, ptáčci nebudou mít hlad".

Možná zkusím sundat běžky z půdy a postavit je za dveře. "Zimo, můžeš přijít, běžky jsou připravené!" Je ve mně malá dušička, u paneláku v Hradci nám začli kvést ozdobné třešně, nebo co to je. Stromy jsou obalené růžovými květy. U babičky kvetou petrklíče, a ty přece jaro odemykají. Odemykají... vždyť zima ještě nepřišla. Do zas bude rok! Škůdci nevymrznou a sežerou nám zase celou zahradu.

Achjo, co se to děje? Jsem z toho nervózní.

Balada o mé duši

4. ledna 2014 v 1:10 | veki |  Myšlenky
Chtěla bych udělat všechno, co mohu, ale bojím se, že nemám dost sil. Mám touhu se vzdát, ale nemám na to svědomí. Co je povinnost, co zbabělost a co hrdinství?

Kde, lidičky, čerpáte, z kterého pramene, odvahu? A čím tišíte bolest duše, která se nedá překřičet. Kde se pořád bere tolik slzí?

Tolikrát už jsem se nadechla a vrhla se zpátky do vln, že znovu mi to přijde jako sebevražda. A přece už oblíkám plavky, abych mohla skočit. Ale mám strach, nevím, co bude, je ve mně malá dušička. Svědomí, ten soudce všech činů, nedovolí mi utéct pryč. Nevím co se stane, nevím jak poplavu, jak poplave a nevím, proč tohle všechno musí být.

Nevím nic. Ticho, prázdno a tma je v mé duši. Bolí mě každý nádech, každá myšlenka je plná naděje a zároveň temná jak bouřkový mrak. Jsem zmatená, zapomněla jsem všechna plavecká tempa, bere mě křeč do všech končetin. Potopila jsem se někam do hlubin.

Za tři roky tě neznám, nevím kdo jsi, jaké máš myšlenky, co cítíš, co si myslíš... konečně to dává smysl, smysl, který mě probodává a topí. Kdo nevěří na osud, ten se mýlí. Osud nás má všechny na háku a vždycky se stane, co se má stát. Když bude chtít, zafouká ti duši hluboko pod hromadu prachového peří, které tě bude tak tížit, že zvedat se budeš jen stěží.

A dost už! Komu kdy pomohlo vzlykání?