Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Kdo seje vítr, sklízí bouři

20. června 2013 v 13:02 | veki |  Myšlenky
Minulý týden jsem se ve své mysli definitivně rozloučila s hradem. Dějí se tam podivné věci. Kdyby se alespoň po těch staletých chodbách proháněla Bílá paní, nebo duch pana Mehla. Ale on se po hradě prohání jen náš kastelán.

Náš kastelán totiž zapomněl, že kdo seje vítr, sklízí bouři. A je jedno, jestli je to tichá malá bouře, nebo tornádo.

Už jsem to všechno jednou zažila. Člověk přijde, nadšený, plný ochoty něco dělat bez ohledu na odměnu, plný ideálů, že dělá dobrou věc. Zamiluje si to. Bere to vážně a splyne s tím. A pak přijde osoba, která ani neocení tu snahu, která plýtvá vaším časem jen pro své podivné pohnutky, pak přijde někdo, kdo je schopen vás obvinit, že nic neděláte... a přitom jste neměli volno už ani nepamatujete, přitom děláte práci i za jiné, přitom si na sebe vezmete víc povinností a zodpovědnosti bez výrazně vyšší odměny.


Pak vždycky zbydou oči pro pláč a nechápavé pohledy s otázkou proč se tohle všechno vůbec děje.

Kastelán ztratil v mých očích důvěru, nemám jistotu podpory, nemám ani jistotu, že to všechno má smůj smysl. Mám spíš pocit, že jsem vybavení v úklidové komoře, které se použije, vyždímá a pěkně vykopne.

Nestydí se očerňovat nás jednoho před druhým, i když je to celkem logické, snažit se rozložit tým. Nestydí se nás pomlouvat před lidmi z venku. Kde je morálka? Z hradu se odstěhovala. Nejvíc jsou totiž pomlouváni lidé, kteří už práskli dveřemi (třeba jeden kolega, který byl vůbec nejschopnějším a nejvzdělanějším člověkem na hradě). A řešit naše soukromí bez toho, aby o něm něco věděl, to mu jde také dobře.

Přežiju to i podruhé, říkám si. Stejně je to moje věc. Nemám to tak prožívat. Nemám si pořád myslet, že o ochotu, práci a slušnost někdo stojí... evidentně ne. Zase si člověk pobrečí, bude ho to ještě nějakou dobu štvát. Pak se tomu bude smát, a pak se zase nechá napálit.

Zatím ještě jako tým držíme, jen mám strach o bude dál. Nebudu mít sílu se pořád prát, protože to přestávám chápat. A především kdykoli se tím v mysli zabývám, je mi to líto, nevím, co jiného se na to dá říct. Směsice vzteku, lítosti, strachu, ale i radosti z toho dobrého, co se podaří.

Ale jsem už rozhodnuta. Vysávat ze sebe energii by nechal asi opravdu jen svatý v neomylné víře v dobro a spravedlnost. Já na to nemám... a tak mi nezbývá, než podat k 1.9.2013 výpověď. Nebudu svině a nenechám je uprostřed sezóny na holičkách.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivet Ivet | Web | 20. června 2013 v 18:24 | Reagovat

Taky jsem to pocítila, nyní na svém blogu! :-(

2 zazvorek zazvorek | 24. června 2013 v 7:42 | Reagovat

Koukám, že i s kastelány může být někdy potíž... Ze své zkušenosti a z vyprávění svého přítele památkáře znám zatím jen samé milé, příjemné, ochotné a vstřícné kastelány. Ovšem slyšela jsem o praktikách kastelána jednoho nejmenovaného místního zámku a z toho je člověku zle...Jak je možné, že někdo, kdo by měl vůli starat se o památku, může být zároveň taková svině?
Nu, možná, že ses na něj měla vykašlat právě přes sezonu. Třeba by mu došlo, že s tímhle přístupem mu tam nikdo nebude chtít zůstat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama