Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Červen 2013

Přijímačková turistika

22. června 2013 v 19:11 | veki |  Foto
Páni profesoři (vzhledem k tomu, že se nepředstavili, nemohu je nazývat jejich opravdovými tituly) se v Plzni opravdu moc divili, když jsem si na přijímací zkoušku přinesla foťák. Hned na mě začali, ať to ani nezkouším a okamžitě ho schovám (a to byl ve své brašničce, ani náznak jeho používání). Koukala jsem na ně jak puk a nechápala jsem, co to do nich vjelo. Pak mi došlo, že jen mají strach, abych jim neofotila test. Tak jsem jim začala vysvětlovat, že se pak jdu podívat po městě a že třeba narazím na něco zaznamenáníhodného. A páni profesoři se ironicky uchechtli a řekli: "Jo, přijímačková turistika, jo?" Omluvně jsem se usmála a odkráčela pryč.

Do teď nevím, byl-li to upřímný vtip, jen taková slovní hříčka, či pichlavá narážka, která maskuje myšlenku, že jsem snad přijela jen kvůli tomu si prohlédnou město. Za chvíli jsem si ale tak připadala, ten jejich test byl nemožný a ačkoli si myslím, že nejsem úplně dutá, po dvaceti minutách vyplňování šílených otázek jsem se dostala do hluboké existenční krize svého já.

Bylo mi smutno, vedro (teplota už byla vysoko nad třicítkou) a ve sv. Bartoloměji něco připravovali, tak jsem mohla jen koukat přes mříž. Tak moc mě lákaly ty vysoké klenby... nemohla jsem k nim. Neměla jsem ani chuť zkoumat roztodivnosti plzeňských uliček, a tak jsem si koupila housku a vydala se k synagoze. Největší u nás a třetí největší na světě (prý).


Na hlavním balkoně jsem seděla dobrou půlhodinu. V katolickém kostele prostě takovou atmosféru nenačerpáte. A absolutním tichu jsem tak mohla přemýšlet, srovnat si myšlenky v hlavě a zapomenout na všechny ty blbosti, které pořád řeším.


Kdo seje vítr, sklízí bouři

20. června 2013 v 13:02 | veki |  Myšlenky
Minulý týden jsem se ve své mysli definitivně rozloučila s hradem. Dějí se tam podivné věci. Kdyby se alespoň po těch staletých chodbách proháněla Bílá paní, nebo duch pana Mehla. Ale on se po hradě prohání jen náš kastelán.

Náš kastelán totiž zapomněl, že kdo seje vítr, sklízí bouři. A je jedno, jestli je to tichá malá bouře, nebo tornádo.

Už jsem to všechno jednou zažila. Člověk přijde, nadšený, plný ochoty něco dělat bez ohledu na odměnu, plný ideálů, že dělá dobrou věc. Zamiluje si to. Bere to vážně a splyne s tím. A pak přijde osoba, která ani neocení tu snahu, která plýtvá vaším časem jen pro své podivné pohnutky, pak přijde někdo, kdo je schopen vás obvinit, že nic neděláte... a přitom jste neměli volno už ani nepamatujete, přitom děláte práci i za jiné, přitom si na sebe vezmete víc povinností a zodpovědnosti bez výrazně vyšší odměny.

Jsem z toho už vážně...

10. června 2013 v 10:39 | veki |  Myšlenky
... bakalář. Uvažuji o tom, že ženská verze bakalářka zní vážně dost divně. A tak raději budu bakalář :-)

Skončilo tak zase jedno období mého života. Míša říkala, že jsem moc sentimentální. Nemůžu si ale pomoct. Vždyť já jsem některé spolužáky neviděla třeba dva měsíce (v letním semestru jsem už neměla výuku), a už je třeba nikdy neuvidím. Žádné ahoj, ať se ti daří... nic. Jo, uvažovala jsem, že jim napíšu, ale napíšu? Jen tak "Mej se krasne, preju ti hodne uspechu v zivote. Diky za fajn tri roky. Verka" Co pak se lidi loučí jen několika znakovou smskou? Nebo mailem? Nebo na facebook chatu? Nějak se mi to nezdá a mám z toho zvláštní pocit.

Po státnicích jsem všem, které jsem chtěla vidět psala, ať přijdou ke Strašidlům na pivo a přišli dva lidi (plus s sebou vzali svých milion kámošů). Zbytek nemůže, většina ani nenapsala, že děkuje za pozvání, ale že nepřijde. Ale asi je to jedno. Nebo je to spíš tím, že oni ještě nekončí, budou ještě chvíli studovat, a tak jim to ani nepřijde. A navíc jsou to Moraváci a mají tak všechno blíž.

Tak přece jen napíšu nějaké rozloučení, dušička bude mít pokoj.

Bude se mi stýskat po Olomouci, po dechové vojenské kapele, která po ránu cvičí své skladby a zvuk se přes řeku nese až k nám do oken. Bude se mi stýskat po tréningu veslařského klubu a šíleném trenérovi, který jezdí podél břehu na kole a křičí do megafónu: "Makej, narovnej se, zaber pořádně!" A co teprve křik malých dětí, které vyrazily se svými učitelkami na hřiště a hodinu se baví tím, že běhají kolem sloupu na upevnění volejbalové sítě a křičí u toho. Nebo nedělní rána a taťkové, kteří vyrazili zahrát si florbal, a jejich potomci stojící podél hříště a křičí: "Góól!" Aby se pak ozvalo: "Nepleť se nám na hřišti, Matěji!"
Nebo meluzína rozeznívající dlouhé kolejní chodby za větrných dnů. Nebo ten šmatlající pán, který jezdil čistit podlahy takovým tím hučícím přístrojem a dělal rámus vždycky, když se člověk potřeboval učit, nebo mu bylo blbě a chtěl ticho.

Nojo, zase něco končí a něco začíná, jako tomu bylo už několikrát. No, uvidíme, jaké budou zítřky. Rozhodně už můžu do formulářů na cokoli vyplňovat kolonku: Titul před jménem. :-D

V mezičase a meziprostoru

5. června 2013 v 0:59 | veki |  Myšlenky
Ve stavu, kdy bych chtěla lehnout a spát hodně moc hodin v kuse stulená do klubíčka s kočkou v klíně.
Noční mezičas, kdy celý dům spí a člověk je najednou sám, do střechy už konečně nebubnují dešťové kapky.
Únavou už cítím všechny kosti, svaly, nervy, šlachy, co jich všech jen v těle je. Ale spousta sacharózy a kofeinu udržuje tenhle podivný organismus v činnosti. Tupé činnosti, kdy už nemůžu vstřebávat informace o všech poučkách, paragrafech, metodice, motyčkách, putnách, hradiscích, rondelech a vůbec o čemkoli. Ani za boha bych vám neřekla, co napsal Josef Ladislav Píč nebo nějaký jiný slovutný pán. A přitom to všechno někde spí, já to tam cítím. Je to jako kdyby mě někdo sledoval.
Zítřek bude strašný den, hrozný jako tyranosaourus. Takové to čekání na Godota. Už prostě nemůžete, ale musíte ten den nějak proučit až ke konci, aby člověk na krátkou chvíli usnul. Takový ten den, kdy člověk mlátí hlavou o stůl (vzbuzuje tak všeobecnou lítost, nebo pohrdání, záleží na společnosti) a křičí, proč ty zatracený státnice nejsou už teď, že už se v životě nechce nic učit, a že asi umře.
Hlavně si neudělat ostudu. Hlavně neplácat kraviny. Hlavně se usmívat, hlavně nepůsobit jako blbeček, hlavně myslet!
Tak si říkám, jestli ještě žiju, nebo se nacházím někde v meziprostoru toho našeho velkého světa pomalu se potápějícího. Ale asi jo, asi jsem ještě tady.
A jestli jsou v textu chyby a překlepy, tak se, Karmlíku, omlouvám, už nezvládám ani své myšlenky, natož gramatiku. A dobrou noc.