Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Březen 2013

Přes jizerskohorské pláně

24. března 2013 v 21:33 | veki |  Co mě baví
Pracovní víkend je u konce, a tak si říkám, že bych se měla vrátit v myšlenkách o týden zpět, kdy jsme zakončili běžkařskou sezónu přejezdem Jizerek.

Byla nádherná sluníčková sobota, a vlak míjel jednu podhorskou vesnici za druhou. Všude byla hotová moře sněhu a božský klid. Vystoupili jsme v Kořenově.


Z Kořenova jsme vyrazili po takové turistické cestičce, která vážně není lyžařskou magistrálou. Kromě krkolomných sjezdů jsme museli často překonávat i potůčky. (FOTO: Petr, kvalitu a rozměr fotky ovlivňuje především to, že je převzata z Facebooku)


Na to, že byla polovina března, byl sníh naprosto skvělý. Žádné klistry do extrémních podmínek. Jen ráno bylo trochu umrznuto, zvlášť cesta podél Jizery pod Bukovec. Tam to při tom dlouhém asi sedmikilometrovém stoupání podkluzovalo.


Řekněme, že už teče do holínek

20. března 2013 v 21:50 | veki |  Myšlenky
Tak mě zas po celém dnu psaní bakalářky chytá amok.

Včera odpoledne jsem došla z laborky a "šla si na chvíli lehnout", abych pak "mohla zase něco dělat". Jo, jenže jsem se probudila o půl desáté večer a jako zombie se vypotácela z postele, zapnula počítač a "začala něco dělat". To něco se skládalo z naformátování normostran, oprav překlepů a úpravy různých mezer, pomlček a volných řádků. Pak byla půlnoc. Spolubydlu chytil záchvat veselosti a začala zpívat. Mmmm... jako v blázinci. Ticho nastalo ve čtvrt na dvě ráno.

Když jsem začala dneska po poledni zase usínat, bylo mi jasné, že tenhle boj už není jen s časem, hromadou anglické literatury a nesnesitelnými počítačovými programy všeho druhu, ale především sama se sebou.

Boj s pocitem, že čím víc člověk něco dělá, tím víc je to na prd. A také s pocitem, že tohle bude strašný průšvih.

Bakalářská romance

9. března 2013 v 15:27 | veki |  Myšlenky
Mám takový neblahý pocit, že vás začnu zavalovat nějakými strašně blbými výplody...

Například tímto:

Kreslím a nejednou mě napadne něco, co nutně musím napsat do textu, otevřu text a napíšu onu větu, která mě napadla. Pak to musím napsat na Facebook! Pak si vzpomenu, že jsem ještě neobědvala, ale mozek říká: "Dostaneš najíst, až do doděláš!" Nervy to neustojí a rozdělají čokoládu, kterou si zmažu výkres, takže musím šutr překreslit, aby si vedoucí nemyslel, že na tom svačím. A pak si povzdechnu a řeknu si, že do romance to má hodně daleko.

No, nutně bych potřebovala zachránit. Pátý pokus nakreslit šutry už definitivně mě děsí. Odezva na čtvrtý pokus byla:

Spolubydlící: "Ježíš to je krásný, to by nikdy nedokázala, bože můj! Ty seš dobrá... jak můžeš na kusu šutru vidět všechny tyhle čáry???" A ještě pár slov o tom, že by se to mělo zarámovat.
Vedoucí práce mi poslal pořádný seznam toho, co je špatně a co mám opravit.
Spolubydlící spolužačka: "Hmmmm.... tady ty profily se mi nezdají." (Profily byly to jedině, co vedoucí nekomentoval.)

No, tak už mi to připomíná tragikomedii.

Taky mě děsí odezva na text samotný... už to vidím, slyším! Bože můj, já se zblázním. Naše "představená", když jsem u ní v pátek byla, měla zase proslov, jak "se o mě vůbec nebojí a nepochybuje o tom, že pro mne nebude problém ukončit studium a že už se těší na moji práci." Hmmm... zvláštní, jak si vás učitelé zaškatulkují. Načež ještě s úsměvem rozvedla monolog na téma komise u státnic (jeden náš doktor bude celý měsíc pryč, tak prý vezmou do komise mého vedoucího). Ne, ne, ne... s mým "štěstím" si vytáhnu paleolit nebo GISy a zaměřování lokalit, a udělám ze sebe blbku!

Teď už je z toho horror.

A já jdu zase něco dělat, nebo ten oběd bude o půlnoci.


Archeologické poselství z minulého století

8. března 2013 v 13:21 | veki |  Myšlenky
Ráno jsem šupajdila na katedru se dožadovat svých třech kreditů, nechat si zapsat ještě pár věcí do indexu a ujasnit si některé organizační věci k ukončen studia. Potom na mě čekaly hned dvě knihovny, ta naše archeologická, kde jsem v Archeologických rozhledech objevila přínosný článek k aurignacienu; a pak ještě Zbrojnice - knihovna univerzitní. Tam na mě od včerejška čekaly Sborníky Velehradské, které mi byly doporučeny k prohlédnutí, protože by mohly obsahovat nějaké zmínky k mému tématu. Skutečně jsem tam pár věcí našla a obohatila o ně svou bakalářku.

Našla jsem tam ale ještě jednu věc, která je z velké částí stále pravdivá. Místy vyznívá jako jedenácté přikázání, ale přišlo mi to takové roztomilé jako poučky pro žáčky ve třídě: "Neházej mokrou houbou po tabuli!" Takové ušlechtilé dýchnutí První republiky.

Takže, milí žáčci, zde je citát dnešního dne. Archeologické poselství z minulého století století našemu.

"Zásadně se nedoporučuje, by jednotlivec archeologické předměty hledal, vykopával a pro sebe zadržoval, poněvadž tím trpí výzkum kraje. Dosti na té škodě, kterou způsobují nutné zemní práce při stavbách, kanalisaci, odvodňování aj.

Koho by archeologické bádání zajímalo a má dosti volného času a prostředků, pouč se v tom u některého uznaného archeologa a spoj se s některým museem, nejlépe nejbližším v kraji, a tam budeš odváděti své vykopávky. Upozorňuje se, že za daných okolností nezbohatneš; musí ti postačiti vědomí, že jsi něco užitečného pro národ vykonal. Kopání není hlavní práce, ještě jiné povinnosti tě čekají; proto je třeba poučení."

Antonín Zelnitius; Sborník Velehradský 1933, s. 12-13

Krásný víkend

Skoky na běžkách

7. března 2013 v 18:33 | veki |  Myšlenky
Tak jsem zase vytáhla do hor. Nutkání bylo silnější, než argument: "Celý týden bylo teplo, sníh taje a je z něj břečka. Ta ovšem opět zmrzla a ten firn bude skutečně mňamka." I mojí věrné společnici se až tak moc nechtělo a trohu mi to rozmlouvala, ale nakonec taky podlehla volání hor a opět jsme se sešly v autobuse do Bedřichova.

Naivně jsem se oblékla jen tak nalehko, vzala jsem si na sváču jen mandarinku a do kapsy čevený vosk a k němu obavu, že stejně nebude stačit a nepojede to. Ouuuuha! V Bedřichově mínus dva stupně, starý sníh, ale ne firn, mraky lidí. Obloha zatažená (a to si frajersky beru foťák, že si vyfotím zimní panorámata). Zkrátka jsem si vyrazila jako mistr světa amoleta.