Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Prosinec 2012

Vídeňské pokračování

19. prosince 2012 v 22:17 | veki |  Co mě baví
Tak abych to dokončila...

Série čtvrtá: Ulice ve dne v noci
To pošmourno mělo i své kouzlo. Ulice byly mdlé, skryté v oparu. A když se setmělo, rozsvítily se.



Jedna z prvních fotek, kterou jsem si pořídila, když jsme čekali na červenou cestou od Pratru do centra.

Vánoční volno začalo pořádným lijancem

18. prosince 2012 v 17:05 | veki |  Co mě baví
Idea byla prostá: užít si adventní Vídeň se sestrou, udělat si spolu pěkný výlet a věnovat se zase chvíli jedna druhé. Původně mělo sice jít o výlet ve více lidech, ale vyplynulo to takhle...
A pak to přišlo: "Věrko, můžu si s sebou vzít Jirku?"
Jirka je sestry nový přítel, kterému je let, jako kdyby byl její otec, má dvě děcka a je rozvedený.
A tak jsem z výletu, na který jsem se už půl roku těšila, měla akorát dělání křena. Ke všemu ještě mi ten Jirka vůbec nesednul. Ani svým humorem, ani chováním, ani vzhledem, ani ničím. Začal mě štvát ještě než jsme vylezli ve Vídni z autobusu.

Třeskutý víkend na hradě

10. prosince 2012 v 14:19 | veki |  Foto
Ačkoli jsem se opravdu potřebovala učit, šla jsem na víkend pracovat. V sobotu byly na Grabštejně Vánoce, tak jsem strašila v černých "renesančních" šatech (doufám, že mamka tu fotku nebude zveřejňovat, ještě jsem ji neviděla). V neděli potom jakási firma z Hrádku měla pronajaté prostory na mikulášskou, tak jsem byla dělat šatnářku.

Okamžiky, kdy mrzne tak, že máte pocit, že už nemáte nos, jsou krásné: jako ze skla je obloha, průsvitná, vzduch ledový, ale jako by zvonil.

Za pár hodin venku v těch šatech už mě nenapadaly básnické metafory...

Večer jsem byla naprosto vyřízená, vyčerpaná a představa, že zase ráno vstávám, byla asi stejná, jako kdyby mě čekaly hřebíky k snídani. Druhý den jsem fungovala díky litru a půl kafe. Představa, že zase ráno vstávám (na vlak do Olomouce), byla ještě horší, než ty hřebíky. Představa, že píšu čtyři (ale jako by to byl milion) zápočťáky a ještě jsem neviděla ani řádku, mě asi děsila úplně nejvíc.

No, nebudu vám už psát, jak vypadám teď, jak jsem polovinu zápočťáku z polštiny chytala krev z nosu do kapesníku a jak mi potom spadly klíče do záchoda, ale raději vám ukážu tu poezii mrazivých rán z grabštejnského úbočí, kdy přes vrcholky stromů leze mdlé zimní slunko.

Když v Olomouci nasněží

6. prosince 2012 v 10:05 | veki |  Foto
Tak je to moc fajn. Konečně sníh! I když někdo nebyl připrven a někdo z toho zase dostal vtipnou náladu. Podívejte se sami:


Ale už s ním odjeli, tak asi bylo ještě pojízdné.


A studenti to roznesli na svých podrážkách...

Krásnou zimu všem. :-)

Jako bláznivá Markéta

3. prosince 2012 v 10:25 | veki |  Myšlenky

Tahle písnička mi hrála celý vikend v hlavě, když jsem "tančila" s erární metlou po náměstí uklízela bordýlek na vánočních trzích. Že lidi dělají bordel, vím od jakživa, vím to z hradu, vím to z festivalů, prostě všude odpadky, kam se podíváte. Ale že jsou lidé ke všemu ještě bezohlední mě opět šokovalo.