Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Říjen 2012

Uprostřed davu

31. října 2012 v 19:35 | veki |  Myšlenky
Zrovna jsem dorazila zase do toho našeho kurníku, který někteří lidé na této planetě považují za koleje. Můj životní prostor se od příchodu nové spolubydlící zmenšil na stůl a postel. Ačkoli doma také moc prostoru nemám, je to rozhodně lepší než tohle...
Jsem v neustálém obležení lidí, ale přesto mám stále silnější pocit naprosté opuštěnosti. Občas se mi ozve snad jenom mamka, která snad jako jediná mi má vždycky co říct. Nebo se mi to jen zdá? Jako bych stála uprostřed davu a kolem mě byl nakreslený kruh, přes který cesta nevede. Nebo mě zase dohonilo období stýskání?

Ono to jde asi jedno s druhým - když se člověku stýská, připadá si opuštěný. Ne, nebudu to rozvádět, slíbila jsem to... I když bych potřebovala. Protože jsem se za léta naučila svěřovat hlavně psaním zcela imaginárním postavám... Asi jsem se už zbláznila.

No, dost mé kruté melancholie..

Smutky se zahání prací, čím opuštěnost?

Co se děje po nocích na Grabštejně

29. října 2012 v 19:21 | veki |  Co mě baví
Když jsem psala, že jsem spala na hradě, nebylo to jen tak... byla jsem umluvena, ať zůstanu na večerní ples.

Tak jsem si vzala šatičky hraběnky Josefiny Karoliny Clam - Gallasové a vyrazila spolu s ostatními. Jen jsme podcenili dobu - všichni byli alá renesance a my se svým 19. stoletím! Zkuste si v těch úzkých lososových šatečkách dělat renesanční cvalové kroky! Ani valčík bych v nich nedala! Ale sranda to byla, to se musí nechat.

Portréty vyhotovil mistr Leonardo da Vinci (tedy autor fotogafií je Stanislav Pecka).


Podzimní drobečky

28. října 2012 v 23:41 | veki |  Foto
Sesmolila jsem si úkoly do školy, včetně literatur - přípravy na psaní bakalářky a (ne)zbyla mi špetka času ještě na to, abych konečně vyrabovala svůj telefon a ochudila ho o fotky, které se mi tam nahromadily. Protože říjen byl v jednom kole, neměla jsem ani kdy nabíjet baterky do foťáku, a tak se mi stal mobil přítelem. Proto jsou fotky trochu menší, než obvykle...

Sbírám si drobečky podzimu a skládám z nich mozaiku hřejivých okamžiků. Poslední dobou mám trochu pocit, že život je v některých ohledech dost na prd. Tak se mi ta mozaika hodí na prd večery pro lepší náladu.


Nějací dobří lidé okrašlují Olomouc poezií. Jsem zvědavá, jaká báseň bude na listopad. Kromě toho nedaleko od schodů je obrovitý buk, na kterém čas od času visí kartičky s poetickými úryvky. A vždycky si nějakou beru s sebou pro potěchu.

Denně na hradě

23. října 2012 v 18:45 | veki |  Foto
Než jsem to vyslovila nahlas v rozhovoru s jednou slečnou z polštiny, vlastně mě to ani nenapadlo. Když jsme odcházely z hodiny, ptala se mě kam jdu.

"Na hrad."

Začala se smát, protože chudák nevěděla, že naše katedra je v ulici Na hradě.
Když jsme se pak rozloučily, napadlo mě, že jsem vlastně každý den na hradě: ať ve škole, nebo na hradě opravdovém, Grabštejně.

A to mě zase obratem přivedlo na myšlenku udělat si čas mezi prohlídkami a něco málo si na hradě vyfotit. Primárně pro babičku, která je pořád zvědavá, ale která už hůř chodí a na hrad se asi jen tak nedostane.


Eneolitická mlžná rána

11. října 2012 v 21:08 | veki |  Foto
To vám tedy povím, vymyslet si, že pojedu čtyři dny v kuse, byla pěkná blbost. Dneska to na mě dopadlo a sedím tu jako pecka, neschopna se jít osprchovat.

Čtvrtky a pátky věnuji archeologickému výzkumu eneolitického hradiště ve Stavenicích. Snažím se uplatňovat myšlenku KOPEJ KDYŽ MŮŽEŠ! Ona totiž praxe člověka naučí víc, než hodiny ve škole. Tak jsem se odhodlala a vstávám ráno před šestou do mlh a mrazíků.

Už po prvním kopacím dnu jsem pochopila, proč lidé obydlili ono návršíčko. Ten rozhled do krajiny! Ta krásná rána, kdy slunce vypadá jako měsíc a jeho matná záře se rozlévá do mraků. Ta rána, kdy se jinovatka leskne a mlha se povaluje po svazích hradiště. Stačí si přimyslet hradby...
(Ach, samozřejmě, že tehdy měli jiné starosti, než se romanticky koukat dolů z kopečka... :-D)


Sozopol počtvrté, naposledy

4. října 2012 v 17:12 | veki |  Foto
Kupodivu to se mnou po dnešním výzkumu není tak zlé. Ne že by se mi chtělo jít nakoupit (leč, chci-li jíst, musím), ale myslela jsem, že mou jedinou činností bude spánek. Využuji toho a dokončím Bulharsko.

Naším oblíbeným obyvatelem Sozopolu byl tenhle oslík - prostě se celý den pásl uprostřed města... A vždycky, když jsem šli po schodech, vždycky jsme hádali. "Bude tam?" Většinou tam byl.


Sozopol potřetí

3. října 2012 v 21:39 | veki |  Foto
Vzhledem k tomu, že zítřkem počínaje ze mne bude naprosto vyflusaný člověk jedoucí po zbytek měsíce nadoraz, který si na blog bude maximálně chodit stěžovat, měla bych dokončit načatou tour de Sozopol.

Tentokrát spíš de Burgas. Zajeli jsme se tam podívat.


Zrovínka jsme natrefili na výstavu pískových soch na téma kouzelný svět. Zamilovala jsem se do toho škodolibého žraloka.

Sozopol podruhé

1. října 2012 v 19:31 | veki |  Foto
Skončila jsem u západu černomořsého slunce. Jen přemýšlím, čím je nejlepší začít druhou etapu... bylo toho tolik!

Co třeba noční Staré město? Když už slunko zapadlo...a přeci jen jsem vůli tomu tahala těch tisíce kilometrů stativ. Hradby jsou famózně nasvícené a protože turistů už nebylo ve městě tolik jako v parném létě, byl všude celkem klid - samozřejmě když jste zrovna nestáli u salsa klubu nebo jiného vyhlášeného podniku.