Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Březen 2012

Taková jarní haluz

25. března 2012 v 13:51 | veki |  Co mě baví
Od doby, kdy začalo být pěkně plánuji, že napíšu článek do rubriky Příroda o tom, jak pozoruji proces jara. Ještě jsem se k tomu nedostala, vyžaduje to chvilku, kdy můj duch bude oduševnělý... a to teď není. Můj duch je někde hluboko pod bodem duchovosti normálně myslícího člověka. Jak vidno z tohoto plácání na úvod.

Včera byl krásný večer. Spolubydla mě vzala s sebou do parku tzv. na deku. A když slíbila i kytaru, tak jsem byla posedlá jít s ní. A tak jsem šla. Bylo tam spoustu známých (nutno podotknouti, že i neznámých), ale počet nepřevyšoval komorní společnost. Pilo se víno (nevím kolik odrůd bílého - oni to tu na Moravě řeší a každý přinesl jiné a pak byla vášnivá diskuze o tom, které je lepší). A nejlepší byl náš tramín, a pak pálava. (Kristepane, ty Dolní Věstonice v létě budou mor - z toho vínoopojení se nedostanu ještě dlouho :D). Stmívalo se a bylo osm, devět - pak dlouho nic, a pak až jedna. Sesedli jsme se blíž (to se klukům líbilo), abychom se zahřáli. A víno proteklo žaludky a nevím, jak je to možné, ale ono teče i vzhůru do hlavy!

Jarní maličkosti

23. března 2012 v 17:25 | veki |  Foto
Dneska jsem si v dvacetikorunovém obchodě zkoušela sukni a v rádiu říkali, že je na sluníčku 30 stupňů. Ano, to není moc jarní teplota, když jsem si oblíkala svetr a pončo, tak jsem se zamyslela nad tím, jak jsem vlastně nabalená. Tak jsem si sundala jednu vrstvu oblečení, abych zapadla do davu. A koupila si tu sukni. Modrou.

Včera se mě spolužačka Zuzka ptala, jestli už rozkvetl výpad. Rozkvetl. A fotilas? Fotila.

A na poslední chvíli, krokusy už odkvétají, je na ně vedro.


Muriel Barbery – S elegancí ježka

19. března 2012 v 15:58 | veki |  Literatura
Konečně taky někdo, kdo se vyrovná (a předčí) staré mistry svého řemesla. Tím někým je francouzská spisovatelka a filosofka žijící v Japonsku Muriel Barberyová.

Kniha S elegancí ježka se odehrává v soudobé Paříži a je jakýmsi střetem mezi světy bohatých a průměrně situovaných lidí (ovšem ona průměrnost se v měřítku těch bohatých stává opovrhovanou malostí). Nejedná se však o nějaký sociální román - jde spíš o intelektuální rovinu a stereotypy ve společnosti, o životní postoje lidí z různých vrstev, které můžou být na jejich postavení neočekávané.

PS.: Pokud se vám to nechce číst celé (což chápu), přeskočte rovnou na ukázky... buď vás to totiž dostane, a nebo je stejně zbytečné vás lákat k četbě.


Sociální chvilka

7. března 2012 v 17:59 | veki |  Myšlenky
Během toho, co jsem dnes v laborce psala na už asi čtyřicátý střep A 116 020, jsem zaslechla útržek debaty z vedlejší místnosti.

"Helemese co si to napsal a profil! A víš co? Ještě pořád jsou přátelé."
"Jo? A něco o vztahu tam nemá?"
"Ne, to nemá."

Asi je vám jasné stejně jako mně, že kdosi zkoumal kohosi facebookový profil. Hned jsem se obrátila na spolužačku, která stejně otrocky psala A 116 020.

"Tohle já teda nedělám. Občas si s někým píšu, občas píšu hovadiny do statusu nebo hraju nějakou hru, která je sice ve své podstatě stupidní, ale člověk si fakt odpočine.
Ale rozhodně tedy nezkoumám něčí profily, abych se bavila tím kdo s kým a jak. Vystačím si s tím, co se mi objevuje na stránce samo, a i to mě povětšinou nezajímá.
Ne že bych neměla radost, když někdo takzvaně vstoupí do vztahu nebo se mu podaří dospět k nějakému významnému životnímu úspěchu... ano, vždy gratuluju nebo nějak povzbudím do života. Ale víš co, nejsem bulvární žurnalista."

S poslední nulou doskřípalo pero, spolužačka se narovnala a povídá:

"A to já bych to právě dělala. Vím to! Byla bych slídil a polhltilo by mě to. Byla bych maniak..."

Koukala jsem na ni a nevěděla, co říct. Nebylo tomu za potřebí. Zase se začalo ozývat pravidelné skřípání rozšklebeného pérka a za několik málo okamžiků přišlo poselství dnešního dne.

"A proto Facebook nemám."

Ulice, spíše uličky

3. března 2012 v 17:06 | veki |  Foto
Jarní dny uprostřed zimy mi přijdou zvláštní... lidé vybíhají do ulic se psy, dětmi nebo jen tak, sami se sebou. Jako já. Na procházku bych mohla vzít leda tak kaktus. A ten nechtěl. Je mu dobře s venuší a kaštany na stole.

Šla jsem objevovat... objevovat objevené. A víte, že jsem si nikdy nevšimla, jaké domy že to stojí v Pavelčákově ulici?

Tentokrát uličky, tentokrát v černobílé. Občas i nažloutlé. Jak je jarní Olomouc krásná, taková melancholicky ospalá.


Jo, nejdřív ještě stromky v sadech... nějak mi pořád nedají spát. Mám takovou teorii, že se přemisťují. Jinak si nevysvětlím, že pokaždé objevím nějakou novou kreaci.