Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Únor 2012

Dovča zajištěná v rekordím čase

22. února 2012 v 20:58 | veki |  Myšlenky
To takhle přijdou spolužačky rozzářené do třídy a mají plné hlavy jejich společné dovolenky u Černého moře v Bulharsku. Vůbec nevím, jak tenhle "archeologický" zájezd vzniknul. Byly nadšené a ukazovaly mi kam to jedou. Schválila jsem jim to.

Za dva dny se Monča zhroutí na lavičku před učebnou.
"Tak a mám po dovolené, kámošky maj brigády a nejedou. Všechny se na mě vykašaly."

(Monča brala s sebou svoje kamarádky, se kterými měla spát na pokoji. Teď zůstala sama a jaksi pro jednoho se pokoje nevedou a ostatní už měli všechno zařízené a nedalo se to přeorganizovat.)

Kolejní vaření

18. února 2012 v 12:20 | veki |  Myšlenky
Najednou zazvonil v pokoji telefon - sakra co to je? Ten zvonil jen jednou - to byl omyl. A pak snad ještě pár krát volaly z pokoje o patro níž spolužačky mojí spolubydlící. A teď???
"Haló???"
Ozvala se paní ze správy kolejí a říkala, ať odmrazíme lednici, že budeme mít novou, protože jsme jeden pokoj z mála, který má ještě výrobek z 80.let.
Radost zavládla mezi námi. Konečně žádné hučení!!!!!

Tradá! Lednička je vysoká, nevejde se pod polici, a tak trčí do pokoje a zakopáváme o ni. Hučí ještě protivněji. Sice mi paní říkala, že polici nám přijdou převrtat - rozuměj posunout výš... ale sakra, kdo tam dosáhne? Už teď je předposlední police na stání na špičkách a o poslední ani nemluvím.


Spící kmeny

15. února 2012 v 17:22 | veki |  Foto
Když přijedete z nádherné sněhové krajiny do zamrzlé depresivní městské reality, je vám z toho smutno. A tak na mě překrásná Olomouc taky působila - všechno omrzlé, ale holé. Jen sem tam na trávníku nějaká ta "plíseň".

Dnes ráno jsem se vzbudila do sněhové bouře. Ano, dovoluji si použít tento, možná až moc silný výraz. Nicméně pořád sněží a sněží... Pořád se courám sem a tam ze školy na koleje a zpátky, úvodní hodiny bývají kratší. A jak se tak courám, tak pozoruji stromy v parku. A jak je tak pozoruji, tak je fotím.


Většina těch fotek nevypadá tak, jak jsem si představovala. Tohle je například úplně první pokus.


Prdelky z lásky k sobě

12. února 2012 v 11:33 | veki |  Foto
To takhle po povodních zrekonstuovali Pobřežní ulici. Udělali tam nové odpady a všechny ty roury v zemi, nové říční břehy a rozšířili silnici tím, že sebrali lidem podél ulice předzahrádky. A místo kytiček je tam chodník a protihluková stěna. A aby lidé moc nereptali, že jsou jako za betonovou ohradou, je místy sklo, aby jako viděli ven.

Mně se ta sterilní ulice vůbec nelíbí a hrázděné domky už vůbec nejsou vidět, pohltila je betonová zeď a plexisklo se siluetami ptáků.

Ale když jsem se v noci vracela od vlaku, bylo to sklo krásné.


Někdo do zmrzlé krusty na skle vyškrábal "prdelky z lásky k sobě", jak zpívá Martina Trchová. A tak jsem přemýšlela, kdo je ten šťastný v srdíčku: Jana? Jirka?

V tu chvíli jsem si také moc a moc chtěla zamakrovat na ty zmrzlé vločky. A těšila jsem se na ty struktury! Jenže člověk míní, foťák mění. Je tma, zima a klepou se mi ruce a ? Ostrou fotku jsem prostě nedala ani po naprostém vymrznutí.
Ale já si na to počíhám!


Alexandr Isajevič Solženicyn - Jeden den Ivana Děnisoviče

9. února 2012 v 15:41 | veki |  Literatura
Nojo, zase ti Rusáci, jak podotkl můj táta. A já jsem se smála, protože chápu, že se v tom jako nezávislý pozorovatel nemůže vyznat. V ruské tvorbě jsem se přesunula do 20. století, ovšem žádný socialistický realismus. Tvrdá socialistická realita. Není to tak dávno, kdy by mě za tuhle knížku sebrali.

Šuchov si odpykával trest ve speciálním pracovním táboře už nějakou tu dobu. Byla zima, sibiřská zima, ale teploměr ne a ne ukazovat pod -42 stupňů (to by se nesmělo kvůli mrazu na práci). Mrška jedna, ukazuje jenom sedmadvacet.
Dnes se Šuchov necítil moc dobře, vstal a všude ho loupalo a pálilo. Po budíčku si ještě chvíli poležel, ač to normálně nemá ve zvyku. To si dal! Už ho táhne dohled přes tábor a musí za trest vytřít podlahu v administrativním baráku. Jen tak tak snihnul snídani. Šlichtu a chleba.

Může chybět tak dvacet gramů, odhadl Šuchov a rozlomil příděl vejpůl. Jednu půlku si strčil do záňadří pod blůzu - všil si tam zvláštní bílou kapsičku. Druhou půlku, ušetřenou při snídani, se chystal sníst hned. Ale zhltnout něco nahonem, to není žádné jídlo, něživí to a nic z toho člověk nemá.

(A.I. Solženicyn: Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné povídky. Praha, 1991, str. 19.)


John Steinbeck - O myších a lidech

9. února 2012 v 14:38 | veki |  Literatura
V dobách volna přichází vždycky čas na knihy, které číst chci a ne musím. A když mi lidé kolem (včetně mojí sestry, která fakt moc nečte) už rok říkají, jak je tohle dílko krásné, nedá se odolat.

"To by sakra bylo, abych zapomněl!" pochválil se Lennie potichu.
"Zalézt do vrbiček a čekat na George."
Stáhl si klobouk na oči.
"To bude George vyvádět! Bude vykládat, jaký by to bylo, kdyby tak byl sám a nemusel se pořád se mnou zlobit."

(J. Steinbeck: O myších a lidech. Plameny zářivé. Praha 1994, s. 84.)


Don´t sleeping, let´s go out!

6. února 2012 v 21:49 | veki |  Co mě baví
A nevím čím začít, zase jsem toho stihla za krátkou dobu zažít tolik, že jsem z toho celá šťastná a ani jsem nepostřehla, že za chvíli bude zase škola.

Ve čtvrtek měla ségra maturiťák - akce jako blázen, všichni z toho na nervy. Těšila jsem se, ale rychle mě to přešlo - dýchat se tam nedalo (Všem těm, kteří bez cigarety nemůžou být ani minutu bych usekala pazoury. Absolutně nechápu, proč nemůžou zvednout své pozadí a jít si zakouřit někam do pryč, kde se dá větrat a kde neohrožují život o něco rozumnějších lidí.) a ještě mi zapomněli říct, že to nebude ples, ale dýza ve společenských šatech - jako hrát už od začátku Vondráčkovou a Davida, to je síla. No, pár fotek vzniklo, najdete je v Pokleslé rajčecí galerii. Ségra v růžovém, já v černém.

A teď k tomu, o čem má být článek. :)

Sestra skajpovací

2. února 2012 v 11:44 | veki a moje ségra |  Myšlenky
Tak že mám šílenou ségru vím už od té doby co se narodila. Že je moje sestra závislák na počítači vím už od té doby, co má vlastní počítač. Ale když mi poslala tohle, tak jsem z ní nemohla.

Prý se to jmenuje: Když se moc skajpuje a je na počítači