Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Leden 2012

Když zapadá a mrzne

27. ledna 2012 v 17:10 | veki |  Foto
Dneska jsem si řekla, že musím jít na tréning. Zítra si vyjíždíme na běžkotůru, a tak jsem si vzala lyže a vyrazila na louku. Vždycky si říkám, že mi někdo přijde vynadat, že jim tam chodím, popřípadě jako teď jezdím, ale uklidnila jsem se, když jsem viděla stopy aut...když můžou auta, můžu taky.

Podvečer skýtal nekonečné možnosti se vyžít v pociteh volnosti. Jela jsem ke krmelci, kde jsou stromky a uschlé bolševníky, jela jsem loukou a uživala si zapadající sluníčko a pomalu nastupující krutý mráz.

Když jsem sjížděla kopec domů, bylo mi zima a těšila jsem se na kamna a čaj. Ale nelituju, naopak!

A ten pohled mě nějak uklidňoval... boží klid


Krmelec byl opuštěný, ale při cestě zpět jsem potkala dvě srnky... vítr foukal v můj prospěch a mohla jsem je pozorovat


Ze zimní procházky

25. ledna 2012 v 18:08 | veki |  Foto
Vyvenčili jsme pejsky z útulku, prošli kus Ostašova. Teda řeknu vám, že ta prokletá průmyslová zóna je hnus... tam nemáte ani kam s těmi psy jít. Všude asfalt, beton, skleněné krabice a nemožně osolený chodník. A to tam byly louky a spousta prostoru.

V běhu za psem jsem se snažila fotit. Fenka evidentně neměla smysl pro mou snahu cvakat fotky, takže v momentě onoho zmáčknutí sebou trhla a já skoro letěla do závěje.

Tak alespoň tato jedna fotka - zase oříznutá do toho mého (ne)formátu. A nazvala bych ji SkoroJeštěd.


Tradá! Tradá!

24. ledna 2012 v 19:16 | veki |  Myšlenky
A oslaveno bylo už včera, byla jsem se spolubydlama na jednom. Vážně na jednom! Víc bych nezvládla.

Mám z toho bronzu dobrý pocit. Dostalo se mi uznání od slovutného pana doktora, který se slovutně podepsal do indexu a ukončil tak definitvně zimní semestr. Tak a teď prázdniny!!!!

Začnu zítra venčením pejsánků z útulku a skončím... mmm... nejspíš ve vlaku do Olomouce.

(A nesmím zapomenout nabít baterky od foťáku!)

PS.: Chumelí, chumelí!


Vzpomínka na Drážďany

21. ledna 2012 v 17:28 | veki |  Foto
Tak jsem se od jedenácti hodin učila jako pominutá a už nemůžu... nejsem schopná se soustředit, do hlavy mi to neleze. Chvilku jsem se zabývala nicneděláním na internetu a došla jsem až k prohlížení starších fotek. Je s podivem, kolik toho na blog nedávám (a to žiju v domněnce, že sem píšu každý prd).

Vyhrabala jsem fotky z předloňska (!), kdy jsme byli v Drážďanech na vánočních trzích. Jo, to tenkrát bylo mínus patnáct, sněhu mnoho a kdyby tam neměli ty prosklené obchoďáky, kde se dalo chodit celé hodiny, umrzla bych.


A přesně si pamatuju, jak mě nadchlo ruské kolo.

Led(n)ový ježek

18. ledna 2012 v 16:37 | veki |  Foto
Jak koukám, tak jsem ty fotky možná udělala malé až moc. No, alespoň to nebude tak náročné, při tom množství!

Jinak dnes bylo opravdu krásně - vymetená obloha, sluníčko a sníh pěkně zase tál. Však ona má zase přijít fronta a bude chumelit, až z toho nebudeme nadšení. Ale já jásám, protože sníh je naprosto fascinující. Už abych měla po tom bronzu a mohla jít běžkovat a fotit krajinky do Jizerek... už mám v hlavě asi tři varianty trasy tak, abych se nezničila. Juch.

A teď pokračovní foto makro revue.



Co se děje v led(n)u

18. ledna 2012 v 16:15 | veki |  Foto
Tak jsem dnes vyletěla ven a fotila si alá makro. Inspirovaly mě snímky Pavla D. Vinkláta na profilu časopisu Krkonoš- Jizerských hor na Facebooku. Fotil ledové variace na potoce.

A tak s mnohem horším foťákem a ve skromnějším provedení nabízím to, co z toho vzniklo (tzn. za cca 30 minut, cca 200 m od domu, cca 180 fotek - použitelná tak polovina).


Plesová příprava pro jistotu dost dopředu

17. ledna 2012 v 18:42 | veki |  Myšlenky
Moje sestra už bude velká holka a bude mít maturiťák. Původně jsem ani moc neplánovala jít, ale má blonďatá ségra mi pořídila lístky... a hned dva. Tož co, tak tedy jdu (jdeme).

Ačkoli tancovat umím asi jako slon v porcelánu (jediný neutrální a vždy funkční tanec je ploužák a podivný volný styl Smějící se), tak se nakonec moc těším. Už jen proto, že jsem si byla koupit nové šaty, naprosto dokonale dokonalé. Róba z dob mého maturitního plesu je ve stavu bez tíže - několikrát politá alkoholem, několikrát přišlápnutá a natrhnutá a několikrát zaprášená z půdy. Navíc jsou mi ty šaty už poněkud velké a nesedí mi. Tak, to jsou ty "zcela legitimní a racionální důvody", proč si koupit šaty.
Táta sice mou potřebu vůbec nechápal, ale když jsem udělala módní přehlídku, spadla mu brada a dočkala jsem se uznání.

A včera večer jsem si začala dělat k šatům náušnice - to mě inspirovalo k tomu, abych si šla hrát se sklenicí, foťákem a náušnicemi.
(Na vysvětlenou: jinou jednobarevnou deku na pozadí doma nemáme. Všechny lampičky, kterými by se dalo udělat pořádné světlo, jsou někde nevím kde. A používat stoličku podloženou knížkou místo stativu? Tak asi tak.)

Martina Trchová - Takhle ve mně vyjou vlci

17. ledna 2012 v 11:34 | veki |  Hudba
Nemám momentálně nic lepšího na práci (kromě občasného přiložení do kamen a odhodlávání se jít udělat oběd), než sedět u počítače a poslouchat si svoji hudbici, jak by řekla má drahá spolubydící. A měla jsem náladu na Vlky. A tak o tom albu poreferuji a do seriálu pseudorecenzí o hudebních albech přidám další díl.

CD Takhle ve mně vyjou vlci vyšlo předloni. A já se k Martině Trchové dostala až někdy v době loňské, díky rádiu Folk, které si občas pustím jako zvukovou kulisu.



Vůně ruských stepí a Višňový sad

14. ledna 2012 v 0:11 | veki |  Literatura
Víte, mám z toho psací, snivou náladu. A tak musím poreferovat i o Višňovém sadu.
Sad je pro mne rájem - jednou jsem napsala pidimidi povídku o jabloňovém sadu. Ostatně stále víc uvažuji, že ji pošlu panu děkanovi do soutěže (vlastně je to momentální nápad, ale něco poslat jsem tam chtěla)... ano, je to blábol, ale kdo nic nezkusí, nic nezíská.
Kuš, ale už o tom, co jsem chtěla.

Anton Pavlovič Čechov - Višňový sad

Prý komedie - ano, takový Gajev (bratr Raněvské), ten měl dokonalé hlášky. Ovšem jinak je to hra plná bezcitnosti, zoufalství, bezradnosti, odměřenosti, podivných vztahů, sentimentu, prospěchářství a vůbec to všechno vytváří jakýsi eintopf naplněný ne lahodným jídlem, ale spíše nechutnou břečkou. Nevím. Já jsem zděšená, nechtěla bych ani jednoho z těch lidí znát. Většina má vyhrocené názory, pokřivený charakter nebo je pro jistotu totálně bezcharakterní.

To ale neznamená, že bych odsuzovala hru, ne, naopak. Fascinuje mě, to rozpolcené ovzduší dobového Ruska. Zvláštní doba.

Vůně ruských stepí aneb Anton Pavlovič Čechov na scénu!

13. ledna 2012 v 23:20 | veki |  Literatura
Tak jsem dnes ve vlaku málem zešílela nad genialitou dalšího ruského klasika. Asi se z nich jednou rozplynu. Neumím ani slovo rusky, azbuka jsou pro mě nečitelné hieroglyfy, ale řeknu vám, že to ruské 19. poč. 20. století má něco do sebe.

Už od gymplu jsem si chtěla přečíst Višňový sad, došlo na něj až dnes a takovým kopancem bylo nové album od Kluse s názvem Racek - aniž bych věděla, že něco takového Čechov napsal, přišlo mi to prostě ruské a krásné. A tak jsem běžela do knihovny. :)


ÁÁÁ! Taky milujete oblečení za dvacku?

11. ledna 2012 v 20:10 | veki |  Myšlenky
Dneska jsem si dala další zkoušku. Jo, učila jsem se tak dva dny čistého času (to bych zas nesměla v sobotu jít na výlet, pak randit a pak dělat hovadiny), ale vyšlo to bez ostudy.

A odpoledne jsem se šla odměnit. Tedy hlavně díky mé spolubydle, která si řekla, že půjde po svém zápočťáku naši oblíbenou Tour de sekáč a vzala mě s sebou.

Zpočátku dost nuda, ale ve třetím, nejoblíbenějším hlavně díky skvělým cenám, jsem se uzkoušela k smrti. Dobře, k smrti ne, ale prostě jsem neodolala a mám další sukni! (Ano, maminko, vím, že budeš říkat, že jich mám už hodně). A ono se k té sukni hodilo i takové docela obyčejné modré tričičko...

A teď se půjdu učit popisy keramických nádob a jejich vývoj v jednotlivých kulturách, a pak budu v pátek dokonale šťastný člověk, kterému už zbylo místo jen na dobu bronzovou a halštatskou, kterou panu doktorovi teda nandám, protože jsem se ještě nepomstila za ten loňský neolit na dvakrát. Těšte se, těšte se! :D

Také jsem přemýšlela, co budu dělat v oddechovém čase než začne semestr. A ten sobotní výlet (z kterého nemám ani fotku, protože stroj byl na koleji o tři stovky kilometrů jinde) mě inspiroval... na Panenské Hůrce je dokonale zapadlý, rozbitý a částečně zarostlý hřbitov. Jo a tam to půjdu vyfotit. A ještě mě napadlo, že si s sebu vezmu nějakého póziče před objektiv. K tomu mě zase inspiroval jeden nejen fotoblog (a zapomněla jsem jméno i adresu).

Toť vše, pa.

Fáze deprese 2

4. ledna 2012 v 22:08 | veki |  Myšlenky
Taky procházíte různými fázemi učení?
Osobně to je mám většinou tak, že nejdřív přichází na řadu velké machrování, jak to lehce zvládnu. Zvládám, a pak, přichází fáze chaos, zmatek, deprese, kdy nic nestíhám, nevím a nic si nepamatuju. Z toho se obvykle musím vyspat, abych pak zase nastartovala - pak se učím, mám pocit poloboha, který to všechno umí. A teď jsem ve fázi deprese 2, kdy už se nejsem schopná soustředit a vůbec nevím, jak to do pátku 8.15 všechno zvládnu.

Uvařila jsem si dnes už miliontý čaj a jsem pořád mátožná a neschopna se alespoň chvilku koncentrovat. Mám za sebou Indii, Čínu, Divy světa, Sýrii s Foiníkií a Chetiti a mám pocit přeplněnosti. Koukám na skvělou keramickou venuši (bohužel ne pravěkou), kterou mi dala Terka k Vánoům a přemýšlím jestli ještě vůbec něco vím z dějin "šišlavého" národa chetitského. Ano, přeci jenom něco: Anittaš dobyl Chattušaš a usídlil se v Néšaši. Kdo by mohl zapomenout? Pokouší se o mě trocha vtipu a ironie, ale čajové výpary mi jaksi připomenou, že bych měla jít spíš spát, než dělat něco, co nemá sm ysl.

Zítra dorazím Palestinu, Frygyii, Lýdii, Médii, Persii, Mezopotámii a Egypt a potom si vezmu index a vykročím do té divné zimy venku. A bude to fáze zkouška, nervy a těšení se na fázi absolutní euforie z nějaké známky nižší než číslo 3. Stále ještě nechápu, že to tak prožívám, že už mi to není lhostejné, sendout něco jim říct, odejít. Ne,já se vždycky musím nervovat, řešit a kdoví co ještě. A nejde se toho zbavit. No, vždyť to vidíte sami, řeším to, stěžuju si a nemůžu si pomoci. A teď mám chuť dát smajlíka Smějící se.

Brou noc.