Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Říjen 2010

Metamorphosis

20. října 2010 v 9:41 | veki |  Foto
Když na park padla mlha, byl studený a lezavý. Lidé se choulili ve svých šálách a přáli si, aby už nikdy nemuseli vyjít ven. 
Když však slunce poobědvalo mlhu a dalo všechnu svou sílu listí, listy vzplály. Hořely zlatou září a to teplo, které z nich sálalo, vykouzlilo úsměv i na tvářích lidí. 

Bezrucovy_sady_3

O týden starší

17. října 2010 v 20:09 | veki |  Myšlenky
Další týden je zas za námi... stejně to tak rychle utíká. 

Mám několik vážně fajnových poznatků.

Za prvé: všichni se bojí starověku, té paní, co ho učí... prý je to brutální a neproveditelné.
Za druhé: vypadá to, že mě část třídy nenávidí a o té druhé nemůžu říci nic konkrétního. To je tak, když se prostě učíte, protože vás to prostě baví a protože si sami před sebou nechcete udělat ostudu.
Za třetí: nenávidím dějiny správy.
Za čtvrté: zbožňuji tvorbu Jarka Nohavici. Celý víkend na jeho vlnách...krása, ještě, že toho tolik vydal.
Za páté: Nesnáším U-klub a Fast Food Orchestra, prostě se ten koncert zrušil. Ano, o to víc se těším do Vlaku (a moje rebelské záškoláctví) a do Zahrady (opět Mikuláš :D), ale stejně mě naštvali, hoši. (Jenže Srnečkovi stejně nemůžete nic zazlívat, protože jeden pohled na pódium a odpustíte všechno. A navíc, on za to nemůže. Puberťáku, přestaň se tu zas rozplývat nad kýmsi z pódia, jo?)
Za šesté: Podzimní zátiší v Bezručových sadech je nevyfotitelné. Prostě jenom proto, že foťák neustále zůstává na koleji, místo, aby byl vzat s sebou. Ostatně, kdo by si bral do školy foťák, nepotřebuju slyšet další exotické hlášky vážně příjemných spolužaček. 

Jo a teď jdu čekat na popravu, zítra se zas budou divit, že jsem tu esej vážně napsala a nevykašlala se na to. 

Ještě jeden víkend... mmm, myslím, že zas dám něčí celou diskografii. A zas budu šrotit, abych jim to zas natřela a naštvala ty slepice co nejvíc, aby zas měly koho pomlouvat a o kom si povídat před usnutím.

Tak dobrou noc, pokud jdete spát. Dobré ráno, pokud vstáváte. Dobrou chuť, pokud jíte (u počítače, vy hříšníci! :D). 

Lekl mu vlak

5. října 2010 v 17:31 | veki |  Básník
 A slunce zpívá. A mraky hrají. A vítr není. Všechno se vám může zdát opravdové, všechno může být jen jako. Otázkou zůstává, zda je tráva stále zelená a moře pořád modré. Za tu dobu se klidně mohlo leccos změnit. Ostatně, kdo vymyslel, že červená bude červená? Co když si budu červenou nazývat třeba modrou? A budu pozorovat ostatní, co jen řeknou, jak budou reagovat.
Pod zimou je podzim a za zimou zase zazim. Na podzim listí padá a v zazimu zase roste. Roztomilé. V létě letí čas rychleji, proč ne. Kdo mu poručí... však já taky nelítám pořád stejně rychle.
Podrazák je podobraz a pod svícnem je největší tma, protože tam je stín. Na stěně stín dráždí štěně. Podrazáci podražili, dělají tu hold práci, kterou dělají všichni, ale nikdo se k ní nepřizná. Tak si za to nechají zaplatit. Účtenka.
Paměť neklame, oklame tě každou chvíli s velkou pílí. A střízlivá.
Samice skrývají emoce před samci. Neví proč to dělají, vždyť mají samce rády. Ještě aby ne. To by už asi vážně bylo všechno jenom jako. Můj samec a moje samice. Mám je na poličce vedle budíku. Tiká to, tiká to.
Dneska nepůjdu spát. Budu se smát. Úsměv je úsvit. Svit a Svět jsou nejlepší kamarádi, z donucení, ale přece. Bez svitu by nebyl svět. Tedy byl, ale nebyl bych tu já. A já tu chci být. Či nebýt? Být, toť správná odpověď. Svit je i můj nejlepší přítel, mohl by mi někdy napsat. Docela by mě zajímalo, jak se má. Aspoň řádek.
Všichni to chtějí a nikdo neřekne co. Říkají pořád jenom ty víš co. Ale já to nevím. Nevím, proč bych to měl vědět, ať si chtějí, co si chtějí. Chtíč jejich mi je ukradený. Prý budu jako Henry Miller, a pak bude ta přitroublá knížka ležet na něčím stole a čtenář bude mrtvý, protože se mu vyšine mozek. A budeme dva, tři, čtyři,... plný Svět lidí zbavených mozku. A chci růžovou obálku, přebálku, nebo alespoň nadpis.
jede vlak, nad ním chrápe mrak. V tunelu na něj vybafnul drak a on se... LEKNUL. Lek a je leknutý... lapá po dechu jako ryba, i když je vlak. A nemá lék. Na komíně se mu udělal flek a stojvůdce spustil brek. Lekl mu vlak. Klekl motor. Co teď. Půjde domů pěšky a ostatní taky.
Tak já jdu. Po svých, po mých, po tvých, po jeho a po její. Po čem? Po tom. Aha. Tak já už vážně jdu.

Jako figurka od člověče nezlob se

5. října 2010 v 17:29 | veki |  Foto
Jaké by to bylo, kdybych byla malinká jako normální figurka od člověče nezlob se? Bylo by to velké. Rozhodně. A tyhle stíny by mě děsily.

Škoda, že tuhle teorii zase nikdo nechápe, je geniální. Myslím, že to žije vlastním životem, že existují, i když nejsou. Ano, nejsou, protože se moc nebo málo svítí. Musí to svítit akorát, pod světlem všechno vyjde najevo. Kde jinde rostou obrovské přesličky mezi kterými pluje chobotnice, můj malý, vlastně velký (protože já jsem malá) Oktopus. Uáá. A pak tam přileze ještěr a přesličku sní. Kde je můj Oktopus? Ha, chytrá chobotnice! Skryla se a tomu zlému ještěrákovi to nandá. 

A nyní akustická vložka: Žblbkblkžbl (bublání vody)


Město protikladů

2. října 2010 v 16:28 | veki |  Foto
S postupným poznáváním Olomouce nevycházím z údivu. Dnešní výlet do obchodního centra Haná (aneb parodie na podzimní vycházku), mě vážně dojal. Ne, to strašné sídliště a maxi obchoďáky, ale to, co jsem viděla při cestě zpět na koleje. Nádherné parky s rozkvetlými květinami a vlašskými ořechy, spoustu kaštanů a taky tohle. 

Nevěříte? Věřte!

socha