Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Srpen 2010

Na chvilku

17. srpna 2010 v 19:36 | veki |  Myšlenky
I o tomto článku platí předmluva k tomu minulému. Jen bych doplnila, že lepší než brečet je psát, respektive psát a brečet. Prostě jenom myšlenky skládat a rozvíjet se. Nevadí, že je to neduchaplné, bez děje a bez jakýchkoli ambic. Ale pomůže to.


Na tomto světě

17. srpna 2010 v 19:32 | veki |  Myšlenky
Ono to ve vás prostě hnije. Jako vlhkost ve zdech. Únava z fyzické práce, a pak ty hrůzné výjevy kolem. A nejvíc tomu pomůže, když vám téměř před očima umírají roubené domy. Až na pár drobností podobné tomu, ve kterém je váš domov. Ale o tom až jindy.... 

Hnije to až tak, že pak brečíte tetě půl hodiny do telefonu a chcete strašně moc pryč. Hnije to až tak, že probdíte noc a ptáte se proč.
Nevím, jestli to Kamrlík unese, nejdřív jsem to napsala jako poznámku na Facebook, tam to čte méně udivenců než tady a celkově tam lidi spíš rozebírají s kým chodí, s kým se rozešli a kde včera večer kalili. Tak snad se Kamrlík nerozpustí pod tíhou té vyhnilé depky.


Povodňový aktualizovaný

11. srpna 2010 v 21:56 | veki |  Myšlenky
Když jsem v sobotu psala, že se voda zastavila neměla jsem tušení, že to už za půl hodiny nebude pravda. 

Voda stoupala a stoupala a brala s sebou všechno.

Nevím co k tomu psát jsou toho plné noviny, televize a radia - úplně z nich stříká voda, jak o tom pořád píší. Víte, ono je to všechno moc fajn, ty tuny informací a drásající fotky, ale realita je realita. Syrová, drsná, studená a mokrá realita.

Copak těch několik centimetrů vody v obýváku, pokoji a na záchodě, to je k s míchu, ale všechno TO kolem je k uzoufání. Tak moc, že si večer pobrečíte, že když s dobrou náladou projdete ulicí, je vám na jejím konci úzko. Tak moc, že máte chuť sázet květiny podél cest, aby TO  všechno nebylo tak smutné, mokré a rozbourané.

Můžeme to všechno brát tak, že se nic nestalo. Jen v sousedství zmizelo pár domů a lidem nezbylo nic, jen jako by nic zmizely mosty, jen se ulice změnily v bahno.
Můžete klidně věřit tomu, že řeka je Jiřice, ačkoli její jméno je Jeřice, že Fojtka je v Liberci, když je v Mníšku a že je to všechno děsný  a kovbojka.

Dík, který se nevejde do celého širého vesmíru patří úplně všem, kteří pomáhají, podporují, přispívají, pracují, dobrovolničí a vůbec dělají cokoli, co může alespoň malinko pomoci. Děkuji. A vykřičím do celého světa. 

Tyhle večery jsou nejhorší.... sedíte doma, čucháte vlhkost a přemýšlíte, jestli se už blíží ten konec světa. A je vám z toho nějak  dusno, nějak vám to svírá hruď a chcete NĚCO udělat,a by tenhle svět byl hezčí. 
A pak si vzpomenete na ty  nelidi, kteří využívají toho, že někoho kdesi spláchla voda. Těm vzkazuji snad jen to, aby přišli, vzali lopatu a šli makat.

Jo, fotila jsem něco málo jen tak, abych nemusela sedět a koukat a přemýšlet o tom, jestli z Chrastavy něco zbylo, nebo jestli je to jen zlý sen a probudím se, nebo jestli .... co když ...
A na ty fotky se nedívám zpětně, nechci. Proč taky? Viděla jsem to jednou, dvakrát, třikrát,... na živo a je mi z toho ještě teď špatně.
Tak alespoň pro vás, povodňoví turisté, ať si ušetříte cestu a neblokujete provoz po tom jediném statečném mostě... http://vekousek.rajce.idnes.cz/2010-08-07_-_rychle_povodne_Chrastava/

Povodňový

7. srpna 2010 v 8:58 | veki |  Foto
Vzpomínáte na fotky Rozvodněné? Zapomeňte na to. 

Ráno vás vzbudí táta, jak telefonuje s mámou a tvrdí ji, že voda je na zahradě pod námi. Tak to mi můj rozespalý mozek nebere. Co? Kde je voda? Vždyť řeka teče ve vydlážděném a stráááášně hlubokém korytě. 

No, stačí jeden pohled z okna a vidím hnědou hladinu, zpěněnou vlnami, jak voda utíká zběsile a nese všechno: sudy, klády, pneumatiky, ...

Vyletěla jsem z postele jako když střelí, ještě není ani sedm hodin ráno. Celkem hořce jsem si vzpomněla na to, jak jsme si dělali včera srandu, že děsivé to všechno začne být, až se na svět začne valit přívalový déšť a přijdou povodně. 

A voda stoupá a stoupá, soused už nemá zahrádku s bramborami a jahodami.

A stále prší a prší.