Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Červenec 2010

Cestovatelský

31. července 2010 v 23:04 | veki |  Myšlenky
Návod jak sbalit toho správného... batoha!

  1. Nikdy neztrácej přehled o tom, co všechno jsi již do batohu dal a co v něm ještě chybí!
  2. Nikdy neodmítej ty hromady instantního jídla, které ti koupila maminka s sebou. Je to sice plné glutamátu, soli a kdoví čeho, ale láska prochází žaludkem. (Děsné přísloví - žaludkem totiž prochází kde co.)
  3. Než všechno to jídlo naházíš do batohu, uvědom si, že v něm ještě nemáš spacák!
  4. Otvírák, nůž a vidličku nikdy nedávej do společné kapsy s pláštěnkou, nemá na to žaludek! (No vidíte, co všechno prochází žaludkem.)
  5. Na otázky "Máš všechno?" odpovídej zásadně kladně a nepřemýšlej o tom, jestli je to pravda.
  6. Při rozhodování, co si vzít s sebou na sebe, stejně vždycky dojdeš k názoru, že "ještě jedno triko unesu a pro jistotu si vezmu o ponožky navíc", takže nemá cenu se dvě hodiny přehrabovat v oblečení!
  7. Pokud zjistíte, že sbalený batoh je neforemný a má divný tvar, mávněte nad tím rukou a řekněte si, že tam ještě přijde kartářek na zuby!
  8. Přibalte i lékárničku, krabičku poslední záchrany a prášky proti bolesti všeho druhu. Nikdy nevíte, kdy se to může hodit!

Šťastnou cestu!

Noční

25. července 2010 v 23:37 | veki |  Myšlenky
Jak tak chodím přes celý náš Prdítkov od vlaku domů a jak tak chodím většinou za tmy, napadá mě spousta věcí.
Jdu pomalu, nechce se mi utíkat letní nocí, chce se mi tou sametovou tmou loudat, zastavit se na mostě přes řeku a koukat se na plynoucí vodu. Kam asi dopluje? Do Nisy, do Odry, do moře, ... teče pořád dál a nemá tušení, že sleduji její vlnky. 

Celou dobu se přede mnou šine postarší paní v nějaké světlé bundě, v ruce má igelitku. Zdá se, že pospíchá. Na rozdíl ode mě. A paní náhle zmizela. Jen na chvilku jsem se zamyslela, jen na okamžik jsem přestala dávat pozor a po té ženštině se slehla zem. Kam jen odbočila? Do temné uličky, která končí v křoví asi ne, tak snad jedině do těch obřích vrat, které vedou k domu, kde jsou ordinace lékařů. Snad, protože jinak...
Jinak se převtělila v nádhernou čistě bílou kočku, která seděla na plotě u takového roztomilého domu. Chtěla jsem ji pohladit, protože jsem věděla, že ten dotek bude sametový, že má kožich tak úžasně měkký. A taky jsem ještě nikdy nehladila bílou kočku. Tak jsem se zastavila a hleděla na zelená očka ve snaze jim říci, že jim neublížím, že jsou krásná a že za jedno pohlazení dám půl světa. Nicméně kočka seskočila do zahrady a sledovala moje zoufalé "čičiči" z bezpečné vzdálenosti. 
Tahle kočka mě stejně fascinuje už dlouho. Za dne totiž sedává na hromádce popela před domem. Je jako fénix, povstala z té špíny kolem jako čistý a ušlechtilý tvor. 

Pod sochou svatého Jana Nepomuckého před farou sedí tři hošani, tři frackové, které doma nikdo nečeká a nikomu nescházejí. Kouří trávu a mluví hůř, než ten nejposlednější dlaždič na konci světa. Měli by doma spát, ne ničit si plíce a mozek. No, asi tomu nerozumím. Ostatně, taky bych se asi neměla v tuhle hodinu potulovat ulicemi.

A ta řeka se nezastaví, nemůže. Můžu. Můžeš. Stojím na mostě a zvedám hlavu k vymetené obloze plné světelného smogu. Stojíš na mostě a zvedáš hlavu ke hvězdám, které nejsou vidět. Vyhasly? 

Fénix. Bílá kočka. Socha z pískovce. Most. Řeka. Hvězdy. Tma. Světlo. Můžeš? Můžu.

Děvín, Stohánek a mražená svíčková

2. července 2010 v 1:19 | veki |  Co mě baví
Nechala jsem se umluvit, abych jela dělat dozor na školní výlet. No, přemlouvat mě nemuseli...

Tahle třída byla tedy pořádně odvážná - rozhodla se, že pojede pod širák. Objevila se i skupinka lidí majících strach o své nové bílé boty, že budou od borůvek, ale jinak všechna čest všem.


Po koupání na Hamru jsme vyrazili vstříc zmrzlině. Kdo by to byl tušil, že si někdo koupí zmrzlinu s příchutí svíčková, moravské uzené či křen? Prosazovala jsem, že těmto lidem bude v noci vyhrazen speciální prostor, aby ostatní měli klidné spaní. K obrovskému štěstí všech však toho nebylo potřeba.


Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Dvojník

2. července 2010 v 0:26 | veki |  Literatura
Již před nějakou dobou jsem dočetla další Fjodorovo dílo. Tentokrát novelu s názvem Dvojník. Nenechte se mýlit, zápletka je jiná, než u Dr. Jekylla a Mr. Hyda.

Pokud budete číst, určitě si všimnete toho, co Dostojevskij umí nejlépe, totiž té postupné psychické degradace hlavního hrdiny. 

Děj:
V Petrohradu si poklidně žije státní úředník Jakov Petrovič Goljadkin. Bydlí v malém bytě, má přitroublého sluhu Petrušku a dá se říci, že mu nic neschází. 

Jednoho podzimního večera je Jakov pozván na oslavu narozenin krásné dcery nejvyššího představeného úřadu. Očarován její krásou se Jakov dopustí hned několika  nepatřičností. 
Poté, co se doví, že vlastně nebyl pozván a není vpuštěn do sálu, ukrývá se v komoře a dění sleduje z úkrytu. Vzápětí se však rozhodne úkryt opustit a vydat se za krásnou Klárou. Jenže jeho tah mu nevyjde a on je potupně vykázán z domu.

O tom, jak je zbytečné mít zásady

1. července 2010 v 23:50 | veki |  Myšlenky
Dneska mě už cestou na vlak napadlo, že se mi kde kdo může vysmát.  I když, to může udělat kdokoli a kdykoli, teď by měl opravdu důvod.
Najednou prostě zjistíte, že veškeré vaše zásady překračujete a co hůř, že vám to nevadí, ba jste dokonce rádi, že to tak je. Pak je asi nutné, zamyslet se nad tím, zda něco jako zásada má smysl. 

Jsem v situaci, kdy na to nedokážu odpovědět, protože jsem stejně všechny (dobře, skoro všechny) zásady obrátila naruby. A těžko říci, proč. Prostě jenom mě to tak napadlo, že mu odepíšu a že se uvidí.
(Aneb další z moc pěkných věcí: Do háje se dají lidi poslat vždycky.)

Pak mě prostě jen tak napadlo, že tam do té skoro sousední vesnice za ním pojedu.

(No, není to tak daleko, dojít pěšky to můžu vždycky a minimálně jeden člověk ví, že mě dneska možná zabije úchylák.)

A pak mě napadla ještě spousta dalších kravin, které bych (kdyby se to celé nestalo) nikdy v životě neudělala.

Sumasumárum: Žiju! Sakra a jak spokojeně!

PS.: Úchylák to nebyl...   ↓