Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Červen 2010

Číča a hned dvakrát

26. června 2010 v 21:34 | veki |  Foto
Strávila jsem tři dny v Rokytnici nad Jizerou, v krkonošském městečku. Žádná vysokohorská turistika, vysokohorský "bajkling", jenom válení se, chození na večerní procházky (které ovšem končily po tři sta metrech na lavičce) a večerní vtípky u nemožného amerického filmu či trapného českého seriálu.

Starý dům s novou střechou obývá rezavý kocour Macek, který loví veverky, netopýry a vůbec všechnu havěť, která má tu tendenci lézt na půdu. (Jen ty obrovské, chlupaté, černé pavouky neloví :D A to by se, myslím, hodilo, že, Baru?) A při tom válení se dostal Macíček výslužku od mojí maminky, respektive od naší kočky, která mu (dobrovolně) přenechala svoji porci. Když se nažral do sytosti, vrhl se na Barču a z vděčnosti se po ní válel, vrněl jako (nejmíň) autobus a mně nezbylo, než kroutit hlavou a nadávat mu do nevděčníka...

Kdo ti, ty prevíte, přivezl masíčko, co?


Barča a Macek

Barča a kocour  A bonus pro Barču a jejího bratrance, který poslouchá Pitbulla :D

     
    

A bonus číslo dvě, pro všechny, kteří chtějí tu mít můj ksicht:

baru a ja



Šnek

22. června 2010 v 21:57 | veki |  Foto
Do dnes si pamatuji, jak na mě učitelka přírodopisu v páté třídě vyjela, že se neříká šnek, ale hlemýžď. 

Měla jsem tenkrát strašný pocit omezence a hlupáka, dnes říkám: Ať žije šnek!

šnek


šnek 2

Kde pro kousek štěstí zabili by vlastní matku.

17. června 2010 v 1:03 | veki |  Básník
Poslední dobou se budím dřív, než obvykle. Spíš dokonce i ty. Všude je ještě klid, všude jen ve mně ne. 
Sednu si pak k oknu pozoruji okolní svět. Právě ten svět, který mi uniká. Všichni ti lidé, kteří se tam míhají jsou do jednoho zamračení, uspěchaní a nesnášejí ráno. Útěchou je jim jedině gauč a televize. Žijí tak cizí životy a doufají, že se jejich sny stanu realitou.

"Myslíš to vážně, Básníku?"

Naprosto. Víš, Terino, a nejhorší je, že když se jim ty sny splní, často o tom ani nevědí a přejdou to mávnutím ruky a nadávkou na krutý svět.  A tohle všechno mi uniká, protože pořád tvrdím, tobě i sobě, jak jsem jiný, abych nakonec zjistil, že jsem ještě horší než ti na rozmláceném chodníku v naší ulici, kde pro kousek štěstí zabili by vlastní matku. 

"Ne, nejsi, nemůžeš být stejný. Kdo z nich by udělal pro druhého to, co jsi udělal ty pro mě?"

Každý, Terino. Na koho si ukážeš prstem. Všichni jsme stejní pokrytci. Jenom ty si na nic nehraješ. Klidně praštíš dveřmi, když se ti přestane líbit ta moje písnička. A klidně napíšeš, když se ti zasteskne po skřípavé melodii. Každý, Terino, každý udělá cokoli, když z toho něco získá. Nemůžu bez tebe být, proto jsem  to udělal. 

"To je ale přece něco jiného. Jde přece o city, ne o stovku či dvě."

Ale Terino! Vždyť v konečném důsledku je to stejné. Bez příčiny, bez zisku nikdo nic dělat nebude. Dostane-li za to stovku, je spokojen. Bude-li mít z toho dobrý pocit, je spokojen. Naplní-li své nenasytné pudy, je spokojen. Jde jen o to, jak si poskládáme žebříček a po jakých příčkách půjdeme. 

"Máš občas až moc skeptický pohled na svět."

To ano. A víš proč, Terino? Protože básně se píší jenom o pěkných věcech a když nejsou pěkné, básně z nich tu potěchu udělají. Vidět špínu kolem sebe je tak kopancem do zadku, aby se dalo objevit i to příjemné. Funguje to jako u Viktora Huga a jeho zvoníka.
(Tihle mrtví věděli, co píšou.)
Jednou mi kaluž zmáčí boty a podruhé se v ní překrásně zrcadlí koruna stromu. Jednou mě mravenec štípne, podruhé obdivuhodně vytrvale vláčí velký kus listu. 
Tenhle zatracený chaos musí být špinavý až běda, protože jinak by nemohl být i krásný. 

"Pojďme raději spát, Basníku, stejně nebásníš a staráš se o věci, které nezměníš a vůbec se tím vším zabýváš až moc.
 Dobrou noc."

Pořád říkám, že ty jsi tady ten, kdo skládá verše. Dobrou noc i tobě, Terino.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Zápisky z Mrtvého domu

15. června 2010 v 22:31 | veki |  Literatura
Dočten další ruský skvost...

Psát o čem Zápisky jsou je těžké. Už jen proto, že to jsou pouhé zápisky z vězení, z ruského sibiřského lágru, kam posílali zločince na nucené práce na různě dlouhou dobu. 

(Pamatujete na Raskolnikova? Taky ho tam poslali...).

Kniha vznikla na základě zkušeností, které Dostojevskij sám měl tu možnost získat.

(Nebyl žádný svatoušek. Původně ho měli popravit za proticarskou činnost, ale nakonec ho poslali na nucené práce.)

...

Z Chrudimě 11. - 13. června

14. června 2010 v 20:55 | veki |  Co mě baví
V nadpisu není chyba, vážně. To jenom místní Chrudim takto skloňují. Jezdí tam z Chrudimě do Pardubic, ale bydlí v Chrudimi. 

O tom děsivě horkém víkendu se konala celonárodní přehlídka středoškolské odborné činnosti. Práce o Výhledech se jakýmsi zázrakem dostala až do národního kola, a tak jsem jela udělat díru do světa. Velkou díru! Ve výsledkové listině jsem porazila práci, která byla v mé kategorii v krajském kole první! Což mě opravdu potěšilo.

Těšila jsem se na Chrudim. Královské město, později věnné město českých královen. Mimo jiné i husitská minulost, odbojová činnost proti Habsburkům, návštěva pátera Koniáše a jeho paličských akcí... Nádherná plejáda historických okamžiků, které si zde podávaly ruce. 


O Básníkovi

14. června 2010 v 18:02 | veki |  Básník
Poněkud zavádějící název rubriky. 
Nejsou v ní básně.

Už totiž vím, co se stane, když se stanete závislými na vlastních hrdinech. Smyšlená postava (ač má třeba předobraz ve skutečnosti) se vám stane drogou a myslíte stále jen na to, jaký je. Až nechutná touha vás nutí tvořit mu osud, alespoň na chvíli se tak stanete pány tvorstva. 

Fantazie - někdy trochu zvrácená, trochu dost. Klidně ho můžu nechat zemřít, spáchat sebevraždu, přejet autobusem, zavraždit Terinou... mám Básníka v hrsti jako on mne. A nejen on. Vůbec všechny mé postavy mě ovládají.

Třeba se to stalo i Rowlingové, když psala Harryho. Na kolik je to ale závislost na hrdinovi a jakou roli v tom hraje honorář za každou knihu, to je otázka. 

...

A i když na sebe ty báchorky o Básníkovi nenavazují, přece jen jsou o něm. Budiž jim pojítkem samostatná rubrika. 

pažitka pobřežní

8. června 2010 v 16:10 | veki |  Bylinky
Po dlouhé době jsem si zase vzpomněla na odloženou rubriku Bylinky. Rozkvetla pažitka, a tak mě napadlo o ní něco napsat.

Jak vypadá?
Kdo by neznal pažitku! Vypadá jako travina, tvoří husté trsy dutých stébel, tmavě zelených. Tato cibulovina, trvalka může dorůstat až 30 cm. Na začátku léta ze stébel vyrůstá kulovité květenství, obvykle světle fialové až růžové. 

Pochval se sama, je to doma na Moravě

7. června 2010 v 18:26 | veki |  Myšlenky
Děsivý chvástavý nešvar zaplavil v posledních dnech Kamrlík. Jako by to někoho zajímalo :D

Ale stejně to sem musím napsat, protože mám táááááááááááááááááááákhle velkou radost a tááááááááááákhle velkou touhu se o ní podělit s celým světem.

Jsem přijata na Univerzitu Palackého v Olomouci na historii.

Toť vše, co jsem vám chtěla sdělit. :)

Krásný den, ať to slunko vydrží co nejdéle.

Jedeme na Moravu :)


Rozvodněná

3. června 2010 v 15:43 | veki |  Foto
Děkuje tomu, kdo vymyslel, že Jeřice bude téci regulovaným korytem. Jinak bychom už zřejmě byli pod vodou....

jerice

Jeřice na jezu.

soutok jerice a vitkovskeho potoka



Soutok Jeřice a Vítkovského potoka u jezu.

jerice normal
  
A pro srovnání, takto vypadá Jeřice v létě a obvykle to je její normální stav.

Suché spaní vám přeji!


Zprávy zprava i zleva

2. června 2010 v 21:35 | veki |  Myšlenky
Venku se stmívá a sedím u okna. Zaplavuje mě jakýsi pocit, ne nepříjemný, ne hřející.  

Přede mnou osamocené celodenní bloumání Prahou. Předpokládejme, že bude pršet, že mi za celý den nikdo nezavolá, jestli jsem v pořádku a co ty zkoušky. Jako ostatně vždycky. A pak zas uslyším svou maminku vyprávět druhému, jak si dělám co chci a že moc piju, že neposlouchám a jsem děsnej prudař, když chci jít dělat něco co mě baví. Zkrátka se ještě nesmířila s myšlenkou, že pomalu odcházím do světa. Budiž jí to odpuštěno, kdo ví, co budu vyvádět jednou já na jejím místě.

Za mnou loučení. Všichni spolužáci se od teď rozprchnou po republice a uvidím je zase za dlouhou dobu. Vlastně už to nejsou moji spolužáci, bývávalo. Je mi to jasný, nemůžu plakat nad něčím takovým a taky nepláču. Jen mi to je pokaždé líto, když si to uvědomím. Je mi vlastně líto spousty věcí, zvlášť jedné, o které nebudu mluvit, protože to od povahy nedělám. Ne, není to nic špatného, ba naopak. Tak moc krásného, že to slovy nevypovím. Snad ten nakousnutý příběh bude někdy v životě pokračovat. Snad je to hřích, ale strašně bych si to přála.

Někde stále kolem mě zajímavě začínající kapitola. Objevují se v ní noví lidé na starých místech a jako začátek knihy to nevypadá špatně. Jen tomu zatím něco chybí, ale kdoví co bude již zítra, pozítří, v sobotu? (Panebože, hlavně, ať už něco je.)