Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Únor 2010

Šifrovaný vzkaz panu W. S.

26. února 2010 v 17:35 | veki |  Myšlenky
Věnováno panu Williamovi S.

Zamýšlím se často nad slovy - ano, ne nad myšlenkami, ale nad slovy. Během posledních dnů, spíše nocí, kdy za zdánlivě bezcílného pozorování popraskaného stropu, pluly kolem mne nenápadné ideje. Tiché filozofování s kaktusem v rytmu dešťových kapek...

Lidé často říkají spoustu nesmyslů. Pan Čapek kdysi řekl, že kdyby lidé říkali jen to, co vědí, bylo by kolem nás nesmírné ticho. Měl zajisté pravdu, ale kdyby tomu tak skutečně bylo, byl by svět suchý. Nemastný, neslaný.

Stužkovací non stop paráda aneb bláznivá jízda

23. února 2010 v 20:23 | veki |  Co mě baví
Už to máme zpečetěné! Každý, kdo převzal od třídní stužku, musel slíbit, že odmaturuje (ti lepší pak, že odmaturují s vyznamenáním a největší borci za 4).

Kdo jste zažil stužkovací večírky, tak víte, že je to při nejmenším zážitek. Dost silný na dalších x let vzpomínání (pokud si něco pamatujete). To konec konců přesně vystihla spolužačka, když na otázku jedné kantorky ohledně náplně večera, odpověděla: "Chlastá!"

A protože naše třída se vyznačuje silným smyslem pro avantgardu, téma večera bylo hudební styly, zpěváci, zpěvačky. Ovšem, byli lidé, co to bojkotovali a přišli v civilu. Ale byli i tací, co se do toho vážně "opřeli".

Pro ilustraci pár fotek (zároveň vyhlašuji anketu: Pokud jste některou z hudebních osobností poznali, napište do kometářů ;-))

Zimní a vodové

14. února 2010 v 17:29 | veki |  Foto
Pár fotek z procházky k soutoku Jeřice a Nisy.


Výživná Praha

13. února 2010 v 20:39 | veki |  Co mě baví
Praha je krásná, ano. I v zimě, kdy nemá uklizené chodníky a každých pět minut se válíte ksichtem ve sněhu a nohy se bezmocně třepetají ve vzduchu. Je krásná i když zrovna nechápete systém sms jízdenky na MHD, je krásná i když sedíte dvě hodiny na Černém mostě mezi pochybnými postavami a jednou protivnou Ukrajinkou prodávající v pekařství.

Na sklonku prázdnin jsme se prostě sebrali a vyrazili. Mám už dlouho malý sen - poznat Prahu ne jako turista (orloj, Hrad, sv. Vít a Petřín), ale jako tulák. Prolézt prázdné uličky Starého Města stejně jako zákoutí plechových popelnic a otřískaných rohů.

Apollinaire hadr

6. února 2010 v 21:14 | veki |  Myšlenky
Mám moc ráda Pásmo od mistra Apollinaira. Jen volný sled asociací, jak hravé, plné volnosti. Občas hraju takovou hru, hru na Apollinaira.

Naposledy jsem si hrála dnes večer. Šla jsem podél Jeřice.

Bylo nad nulou a silnice byla spíše bahnitou cestou. Nohy se občas zaboří. Špinavé boty, zasloužily by hadr a vodu. Jak šumí! Jak zvláštně dneska šumí, v tom klidu mnohem víc. Ze střech chaloupky na břehu visely rampouchy, blíž k zemi než obvykle. Malým okénkem prosvítalo světlo ... a ty ledové proudy svítili do noci. Temná, plná stínů... stínů, nebo snů? Snad snů, jsou pořád ještě jistější, než nekonkrétní stíny rozmazané pod pouliční lampu. Hledíš na ně a nechápeš je. Pokřivená realita nahrazuje cosi až příliš konkrétního.

A zase šumí. Divoké kachny poslouchají přimrzlé na nevlídném břehu. Vypadají banálně, nepatrně v tom všem. V čem? Sníh není bílý, ale hnědý. Třeba černá s hříchy světa. Třeba s každou sobeckostí, křivdou a nevděkem, ... Občas všemocný lidský rozum nestačí, je třeba něčeho vyššího.

Bývá prospěšné býti chvíli šuměním řeky. Lahodnými zvuky těšit roztesknělou duši náhodného chodce. I kdyby to byl jen hospodský povaleč s životem plným lihu a splínu. Šum ho spláchne. Pryč.



Walt Whitman - Stébla trávy

4. února 2010 v 20:08 | veki |  Literatura
Jak tak člověk dělá maturitní témata narazí na moc pěkné věci...Škoda, že sbírku Stébla trávy nevedou v knihovně, chtěla bych si ji přečíst celou.

Dílo Walta Whitmana, symbolisty a dekadentního umělce, bylo zavrženo a nepochopeno. Bylo označeno za propagaci homosexuality a nemravnosti. Tehdejší kritika se vyjádřila ve smyslu, že je naprosto neumělecké. A to vše jen kvůli tomu, že použil volný verš, něco nového a nevídaného.

Tato báseň mě dostala:


Toto jsou jen kořeny a stébla
Toto kořeny a stébla,
Vůně přinesené mužům a ženám z divokých hvozdů a z hrází
rybníků.
Šťovík a hvozdík lásky, prsty, které ovíjejí pevněji než rév,
Kypění ptačích hrdélek skrytých v koruně stromu při východu
Slunce.
Vánky země a lásky, vyslané z živých břehů k vám
Na živém moři, k vám, ó námořníci!
Bobule změklé mrazem a březnové větévky nabízené ještě
Svěží mladým lidem vycházejícím do polí, když utuhne
Zima.,
Poupata lásky rozpuká před vámi a ve vás, ať jste kdekoli,
Poupata, která se rozvíjejí, jako se vždycky rozvíjela,
Pokud je jim přáno sluneční teplo, otvírají se, nabývají
Tvaru, barvy a vůně.
Pokud vy budete jejich živinou a vlhkostí, stanou se z nich
Květy, plody, štíhlé větve a kmeny.