Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Listopad 2009

Pro Burkinu Faso, Filipíny a Mongolsko

28. listopadu 2009 v 11:18 | veki |  Dobrovolně v ZOO Liberec
V rámci Zoo Liberec a Faunusu, o.s. jsme vyrazili do Obchodního centra Nisa prodávat ručně dělané dřevěné hračky, šperky z přírodnin a hadrové plyšáky.

Bylo mi nějak úzko. Když jsem na Fügnerce nastupovala do autobusu, který zdarma naloží nákupuchtivé občany a stejně zadarmo je vyveze za město do mega nákupního centra, přála jsem si, aby se tam dalo dojít pěšky, doletět, nebo se třeba přenést. Autobus byl plný lidí - spíše mladých a ještě mladších. Několik slečen začalo v každé zatáčce hystericky vřískat...

Ladislav Stroupežnický - Naši furianti

23. listopadu 2009 v 20:55 | veki |  Literatura
Jako omluvu za minulý literární příspěvek se teď pokusím o trošku lepší shrnutí tohoto díla. Takže...

Velmi stručně k ději
Dílo je postaveno furiantství dvou nejbohatších a nejvýznamnějších osob v Honicích, na sporu Buška s Dubským. Hádají se v podstatě o cokoli - o to, kdo je chytřejší, kdo bohatší, kdo vlivnější, kdo je v právu...
V tomto zmatku se rodí vztah Verunky a Václava, kteří chystají svatbu.
Druhou rovinou sporu jsou dva uchazeči o ponocenství. Vysloužilý voják Bláha a krejčí Fiala, který si tento úřad nárokuje z postavení otce sedmi dětí. Bušek přeje krejčímu (Bláha mu totiž kdysi řekl, že je nevzdělaný člověk) a Dubský zase Bláhovi (váže ho k němu úcta jako k vojákovi - jeho syn Josef totiž padl v bitvě). Spor se přenese na celou vesnici.

Fast Food Orchestra s vlakem ve Vlaku

22. listopadu 2009 v 21:06 | veki |  Co mě baví
Tak jsme se dočkaly. Barča i já. Už od festivalu v Hrádku, kde nás uchvátili, jsme se nemohly dočkat jejich samostatného koncertu.

A bác. Vydali desku a udělali turné.

Ačkoli jsem do Liberce přijela opravdu brzo, tak douho jsme se vypravovaly z domova, až nám ujel autobus do Harcova, kde se nachází Klub Vlak, opravdu skvělé místo v Liberci. Barča na pokraji zhroucení, že přijdeme pozdě, udělala plán. Hurá pěšky. Ačkoli byl plán změněn v okamžiku, kdy jsme uviděly autobus č. 21 stát na zastávce, nakonec jsme stejně šly po svých. Jelikož díky červené na semaforu a policejnímu autu, které nevypadalo zrovna příjemně, nám autobus ujel.

Konsolidace

21. listopadu 2009 v 20:54 | veki |  Myšlenky
Dámy a pánové,
seznamuji vás se záměrem konečně něco udělat s tímhle webem, aby byl čitelný a neodbíhal věčně od toho, o čem chci, aby byl.
Takže...vzhůru do boje!

Associations

16. listopadu 2009 v 23:24 | veki |  Myšlenky
Žádný dobrý zprávy pro unavený davy....
Z dnešního semináře jsem si odnesla pocit zvláštní. My, na prahu života, čeká nás budoucnost ve zmateném světě kolem. Pomalu se loučíme se střední školou a špičkou jedné nohy stojíme mimo. Mimo v divočině. Už nám po palci skáče dravá ryba. Probírali jsme se globalizací a jejími dopady na svět. Děkuju panu Minsterovi za to, že nás učí, jako málokdo na téhle škole, něco pro život. Pomáhá klást otázky. Proč? Ne protože proto, ale z příčin. Protože na začátku byl "geniální" plán, jak to chytře zpytlíkovat tak, abychom měli co nejvíce. Vyšlo to. Plné kapsy, dobré jméno. A po desítkách let svět v rozkladu... "slabší" státy ještě hloub než byly před "pomocí", kterou jim ochotně poskytovali hodní "silnější" bratři. Jako opomíjený sourozenec bez zastání. Kritiku bratříčci dávno umlčeli. A jak se umějí tvářit! Stejně důvěryhodně jako Jago, když plival pod nohy Othelovi...

Jsem Don Quijote, život je větrnej mlýn...
Pro ideály, které byly ještě mé babičce blízké. Neměla to lehké, ale o kolik byla spokojenější? Věděla pro co dře: pro druhé, protože bez nich není nic. Protože člověk potřebuje pocit, že někam patří. Vyděděnci bez kořenů se potloukají všude kolem a tváří se vznešeně a honosně. Nebrečí, protože to není důstojné. Nesmějí se, protože není čemu. Babička se směje, babička pláče. A všichni ji mají za pana Quijota, idea jistoty a nepřetvářky je přece stejně nemoderní , jako rytíři v renesanci.

Door is open, you can fly...
Leť, leť do absolutní svobody. Pokud nemáš ostrý zobák a pařáty, uloví tě. Braň se, braň a lapí tě do sítě. Zpívat budeš v kleci jak druhý píská. Žít ve vězení, nebo být roztrhán na kusy. Přitakávat mlčky, nebo zpívat a utáhnout si kolem krku smyčku? Těžká volba. A rozhodnutí nelze vzít zpět.

Nobody was born as a creature...
Naděje prý nemizí. Třeba doutná někde hluboko, ale neumírá. Spravedlnost bývá slepá. Co když jí jednou naděje strhne hedvábný šátek z očí? Zalapá po dechu uprostřed nelítostné vřavy těch, kteří ji půjdou zase oslepit. Ach ty naděje, zůstaň uhlíkem a nepokoušej se vzplanout.

Nesnaž se hrát na flétnu, když umíš jen vrzat...
Nechci pokrytecky kázat. Nechci býti moudrým Senecou, který pil víno, ale kázal vody. Nechci. Bojím se, že se tomu neubráním. Že při oslepování spravedlnosti podám rozžhavený klín, že si se Senecou podám ruce při rozjímání o tom, jak báječná je ambrózie. Uklidit se do polí, luk, lesů a být mimo. Mít své kořeny jako stoletá lípa. Ptáci by poletovali a nikdo by je nelapal. Větrný mlýn by klapal pravidelně do rytmu zpívající naději. Smát se a plakat, nemuset se snažit mít takovou masku, jaká je v módě.
Jo a klece by se válely na smetišti.


Karel Čapek - Loupežník

15. listopadu 2009 v 22:23 | veki |  Literatura
Je toho dost, co jsem přečetla a ještě jsem neudělal výtah, tak alespoň pan Čapek. Trošku pokleslé slohově, ale snad to postačí k tomu, abyste pochopili o čem dílo je.
Osoby:
Profesor - otec
Paní - matka
Mimi - jejich dcera
Loupežník
Fanka - služebná
Zahalená žena - žebračka, druhá dcera Lola Profesora
Cikánka
Myslivec Hubert
sousedé

Je toho tolik, co bych chtěla napsat

14. listopadu 2009 v 22:02 | veki |  Myšlenky
Tak Ti zase píšu, však víš, jako obvykle, když mám potřebu začít povídat a přemýšlet. Je toho tolik, co jsem zde nanapsala. Třeba koncert Fast Food Orchestra ve Vlaku. Jenže to bylo něco tak úžasného, že při mé přemýšlecí náladě, by z toho hoši vyšli jako uspávači hadů. A to bych nechtěla.


Rozfoukaný

8. listopadu 2009 v 19:18 | veki |  Myšlenky
Poznámka, dřív než začnete číst:
Je to bohužel pravdivý příběh, vymyšlený jenom v detailech, protože ty neznám. Možná, že jsem neměla právo to napsat, ale muselo to ze mě ven. Nikdy jsem neviděla víc zoufalé lidi než jsou ti, kterých se to týká. A ani já jsem ji nestihla říct, že ji mám moc ráda.
Říkejte prosím svým přátelům a blízkým, že je máte rádi, zaslouží si to. Opravdu.

Do minulosti a pohody, za zadumáním a kočkou Isis (Frýdlantsko 30.10. - 1.11.)

5. listopadu 2009 v 19:14 | veki |  Co mě baví
Třetí a poslední (ale slibuje se druhé kolo) díl seriálu Podejme si ruce s kulturním dědictvím. Ačkoli se mi strašně líbilo ve Stříbře i v Kyjově, krásné naše Frýdlantsko mě dojalo. Všude dobře, doma nejlépe. Doma...nebydlím a nikdy jsem nebydlela na Frýdlantsku, jsem tam vlastně host, host z blízka. Milostivě přijatý návštěvník.