Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Červenec 2008

Začíná se něco dít

24. července 2008 v 18:18 | veki |  Myšlenky
Obraťme list a začněme o něčem veselém...
V sobotu (už!) odlétám do skotského Aberdeenu. Je složité vysvětlovat co tam a proč tam. Jednoduché je ale konstatovat, že tomu všemu předcházelo dělání prezentace (v angličtině samozřejmě), která nám dala spoustu práce.
Celý náš úděl se rozdělil na dvě části - na faktografickou (jen ať máme proboha všechno dobře) a na grafickou (zatracený počítač). Když jsme tedy vybrali všechny údaje, které jsou zajímavé, užitečné a důležité, když jsme k nim vybrali i fotky (pokud možno vtipné a něco říkající), nastal boj s technikou. Jednou se nám nelíbilo umístění fotky, podruhé zase mapka či logo. Pak nás ještě napadlo milión vylepšení, a tak jeden seděl pořád u počítače ve stavu on-line na ICQ a dohadoval se co a jak.
Už je všechno hotové a připravené. Zbyly jen dvě stránky doprovodného textu a pár věcí, co je nutno zařídit (info materiály z informačních center, tradiční jídlo, dárečky). Zítra už bude všechno připravené úplně. Domrtě.
Takže až přijedu, tak něco zplodím o malém skotském výletu za La Manche.

A je všem líp, když si mohou vzpomenout

23. července 2008 v 17:55 | veki |  Prostoduché výmysly
A je všem líp, když si mohou vzpomenout
Bohatší o tisíce slz, o pugéty chryzantém
Moudřejší o spousty vzpomínek
Starší o spousty let a spousty černých mraků
Co na mé obloze spustili bouři
Hromy burácejí Ti k poctě,
Blesky zjevují Tvou nemocnou tvář
Co září štěstím narozeninového dortu
Posledního dortu pro vždycky
Kapky deště z bouře mé
Jak slzy z očích milujících
Těch bližních co stojí tu
A koukají na Tvou poslední cestu
Jedeš v dřevěném kočáře
S velikou kyticí na střeše
Sjíždíš kamsi dolů a hudba zní
Stojím, tajím dech, sbohem v nebesích
Bylo, není, nebude
Věrný obraz v tepajícím srdci
Pohled k nebesům a pocit:
Jsi tam a jednou přijdem za tebou

Guy de Maupassant - Kulička (povídka)

19. července 2008 v 14:37 | veki |  Literatura
Francií zmítá válka s Pruskem. Ve městě Rouenu, kam se pomalu blížila nepřátelská armáda je klid. Když však dorazí Prusové, ubytovávají se u místních občanů, kteří je u sebe ubytovávají. Ne všem je ale toto po chuti, a tak jednoho rána z města odjíždí velký dostavník, v němž cestuje deset lidí. Oněch deset cestujících má v Havru (městě, které je ještě pod nadvládou Francie) velké úspory, či si od něj slibují pokoj od Prusů. Odjíždějící si sehnali patřičná povolení a odjíždí do Diepu, odkud pojedou lodí až do vysněného Havru.

Bohumil Hrabal - Ostře sledované vlaky

19. července 2008 v 13:48 | veki |  Literatura
Číst pana Hrabala se mi nechtělo. Mělo to jeden pochopitelný důvod. Kdysi dávno ještě za základkových dob nás ho nutili číst. Jenže tenkrát jsem tomu vůbec nerozuměla, nebavilo mě to a pan Hrabal se mi opravdu zprotivil. Nyní přišly časy nové, kdy se nám díla Ostře sledované vlaky a Obsluhoval jsem anglického krále dostala do povinné četby, a tak mi (z mé poctivosti) nezbylo než se začíst do řádků prvně jmenované knihy.
Nyní tak už pohlížím na věc jinak. Konkrétně nejvíc se mi zamlouvaly vtipné portréty ze života rodiny Miloše (hlavního hrdiny knihy).

Ernest Hemingway - Stařec a moře

8. července 2008 v 19:29 | veki |  Literatura
Četla jsem již kdysi pana Hemingwaye a moc se mi líbil. Komu zvoní hrana ale není nic oproti tomuhle nádhernému příběhu o lidské odvaze.
V kubánské Havaně žil starý rybář Santiago, který kdysi lovíval ryby s chlapcem jménem Manolino. Chlapec byl svému učiteli rybářství velice vděčen, přímo ho miloval. Ostatně, náklonnost byla vzájemná. Mladík však z příkazu svého otce musel jít lovit s jinými rybáři, stařec totiž již 87 dní nic nechytil a dřel bídu s nouzí.

Skoro zapomenutí

8. července 2008 v 17:59 | veki |  Hudba
Po dlouhé době jsem zase šla na Bandzone.cz a užívala si několik melodií, co jsem skoro zapomněla.
Zapomínat na tak bezvadnou hudbu je ale škoda.

Prvními brachy z Valmezu je skupina Akustik Rauš. Občas možná trošku melancholická hudba, avšak chytne za srdíčko.

Další na řadu přijde Anabáze. Jsem moc ráda, že mohu slavnostně oznámit, že se kapela opět dala do hromady a přichází nás pobavit. Jsem taky moc ráda, že rozhodnutí s kapelou skončit nebylo definitivní a že tu jsou hoši opět s námi.


....

Potěšení duše - naše zahrádka

6. července 2008 v 19:10 | veki |  Myšlenky
Mám opravdu radost, když vidím, jak nám pod rukama vzkvétá naše zahrada. Přesto, že nepoužíváme žádnou chemii (tedy až na postřik na mšice - už se staly nekontrolovatelnými škůdci), daří se všemu báječně.
Původně zanedbaná skalka dnes oplývá několika druhy netřesků, maceškami, petrklíči, hvozdíky, vřesovci, barvínkem a vším možným.
V bývalém zarostlém skleníku dozrávají papriky, rajčata, okurky, roste pórek a růžičková kapusta.
Na nově vzniklém záhonku teď pospolu rostou bylinky, jak praktické do kuchyně, tak i ty zdobné. A hned vedle kvete jahodník, kedlubny se přehánějí, která že bude největší a hrách má na květ.
Slunná je ta naše zahrada, nejkrásnější je však večer, když rozpálená země vychládá a hltavě polyká vodu, která neteče z nebe, ale z konve. Za večerů vanou také nejelepší vůně - voní seno, mulč, levandule, meduňka a libeček.

Požehnaný Máchův kraj

1. července 2008 v 22:24 | veki |  O ochranářích
Na konci června jsme byli s oddílem stejně jako vloni sekat rákosiny, aby překrásné orchideje, kterým každý propadne na první pohled, měly dostatek životního prostoru.
Dnes však nebudu vyprávět co se dělo o tom víkendu...dnes budu vzpomínat na kraj, který je bezesporu jeden z nejkrásnějších u nás, na kraj, kde psal sám velký Karel Hynek Mácha.

Léto na krku

1. července 2008 v 20:45 | veki |  Myšlenky
Léto na krku...veselá představa, jak mi za zády vlaje rozcuchaná a velice veselá slečna, co do ucha mi šeptá: "Je léto, tak žij! Nic nemusíš!" Vzápětí mi však dá záhlavec a mě polije pot a je mi vedro.
"To nikdy nepochopím, ty šmudlo chrastavská, miliony lidí jsou u moře, kde je opravdový letní ráj...a ty jsi doma a k moři nepojedeš, styď se!" Hučí do mě letní krasavice, co mi sedí na ramenou.
Sáhla jsem za sebe, vzala ji za ruku a s úsměvem jí odpovídám, pokaždé stejně. " Otevři svoje zaslepené oči....pod oknem šumí říčka, na zahradě dozrávají rajčata, kvetou růže. Stačila by ti jedna podvečerní vycházka na širé pastviny kousek odtud, kde člověk vidí od Ještědu až k Žitavským horám, kde voní vzduch sluncem a tráva šimrá, až ti cukají koutky, kde bzučí čmeláci a sem tam přeběhnou srnky, kde člověk do sebe načerpá pocit volnosti a chce se mu létat..."
Ta umíněná opálená nádhera mi však ze zadu hystericky zavřeští do ucha: " No, co?" "Nepřerušuj mě...až tam tedy jednou budeš, v tom čase při západu slunce, poznáš, že je škoda znát lépe cizokrajné končiny u teplých moří, než louku za humny." Přestávám vnímat těžký horký dech, co mi dopadá na zátylek.
"Jsi hloupá. Zlatavá pláž nebo vlhká louka? Plááááž! Nekonečné moře nebo studená říčka? Móóře!" Slečna už přímo vříská, hlásek jí přeskočil do závratných výšin. Prská, dáví se vlastním vztekem.
Opět mi po ústech přeletí letmý úsměv. Chápu, že mou letní přítelkyni, mou múzu prázdnin asi nepřesvědčím. "Ano, asi jsem hloupá. Víš co, drahé léto na mém krku? Běž o krček dále...běž. Já tě tu nepotřebuji. Za brankou čeká léto jiné, to svobodné, to moje."
Snad jsem se té směšné slečinky, co přes dálky neviděla blízké, příliš nedotkla. Pustila se a upalovala pryč, vstříc rozpálenému písku a exotickým vůním. Slunce zapadá a někdo mě obejmul. Pootočím hlavu a vidím bosou dívku, co se směje a říká: " Jdeme na pastviny?"