Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Miminní album žije!

1. září 2017 v 22:29 | veki |  Máma a mimi
Hrdě musím konstatovat, že mimi album stále žije, je pravidelně doplňováno a je čím dál tím pěknější. :-)

Začalo to tak, že se mi nelíbila žádná z předtištěných pamětních knížek pro miminka. Buď se mi nelíbily graficky, nebo obsahově, nebo oboje. A tak jsem začala s vlastním albem - jak to začalo jsem psala ještě před tím, než se malý narodil...

 

3 měsíce spolu

21. srpna 2017 v 11:21 | veki |  Máma a mimi
Původně jsem tento článek začala psát v takové malé depce a chtěla jsem se vypsat a vykřičet do světa, jak je mi někdy mizerně a jak někdy pochybuju o tom, jestli je vůbec dobré, že jsem máma. Ale pak jsem si vzpomněla na jedno takové motivační video sdílené od kamarádky. To video bylo o energii myšlenek. O tom, jak strašně člověka dokážou špatné myšlenky vysát a naopak, jak úžasným motorem jsou myšlenky pozitivní. A protože tenhle článek vznikal postupně během několika dní, podařilo se mi nakonec shrnout vše zásadní a svoje blbé nálady vynechat.


Jsou to tři měsíce, kdy jsem se beznadějně zamilovala. Tři neuvěřitelné měsíce, které bych mohla nazvat pocitovým kolotočem. Emoce se vystřídaly snad všechny: pocit vyčerpání, zoufalství, bezradnosti, ... ale také štěstí. Takového toho štěstí, které vás dojímá, které vás rozpláče, které expanduje mimo vás samé.

Únava a vyčerpání, to bylo hlavně v šestinedělí. Malý totiž skoro nepřibýval na váze, a to i přesto, že se pravidelně a dlouho krmil. A byly dny, kdy kromě krmení plakal... A z toho má jeden fakt hrozný pocit a v hlavě se usídlí brouk jak Brno: To dítě má hlad, nemám dost mlíka*, skončí na flašce. A ze stresu je zase jenom stres... Naštěstí se to nakonec zlomilo. Ve chvíli, kdy malý konečně pořádně přibral, bylo najednou všechno o moc lepší. Ze mě to spadlo, i mlíka bylo najednou o dost víc a malý se rozjel jako výkonné čerpadlo.



Někdy jsme vyřízení oba dva...

Zápisky z planety Mimino

19. července 2017 v 11:41 | veki |  Máma a mimi
Neustále mě fascinuje, jak malá mimina objevují svět. Víte, ono "to" po narození pořád spí, občas zamžourá očima a zakníká. A pak, pak najednou (kdy se to jako stalo?) zjistíte, že nedopnete dupačky, že už má oči dokořán a prohlíží si vás neuvěřitelně hlubokým, zkoumavým pohledem. Kouká na vás, vejská, dělá škleby a hlavně by vás snědlo do posledního chlupu.


Ani nevím, kdy se z toho uzlíčku stal rozumbrada, který nám všechno vysvětlí.


Najedou se propadnete do zvláštního paralelního vesmíru (sakra, jak jsem se tam vlastně dostala?), do kterého občas zavítá nějaká teta nebo babička s dědečkem. V tom novém - a ještě skoro neprobádaném - světě se dějí divné věci.
 


Jak jsem si dělala legraci, že si mě v porodnici nechají

5. června 2017 v 13:26 | veki |  Máma a mimi
23. května jsem měla jít na kontrolu na ambulanci do porodnice a dělala jsem legraci, že si mě tam už nechají. Otekla mi noha (fakt jen jedna - levá), na moje poměry mi vylezl nahoru tlak a vůbec jsem zvládla být k něčemu jen několik málo hodin denně. Takže mi bylo jasné, že se malý narodí rozhodně dřív, než 7. června, ale že ještě téhož dne, kdy jsem tenhle svůj žert pronesla, budu podepisovat přijímací papíry v porodnici, to jsem teda netušila.

Mám z porodnice několik postřehů.
Za prvé, absolutně nechápu, jak někdo může chtít rodit doma. Představa, že to, co se odehrávalo v porodnici, by se mělo odehrávat doma, mě fakt děsí. Pravda je, že se tak asi ženské rozhodují na základě negativní zkušenosti a já musím říct, že personál byl skvělý. Za druhé, jak skvělý byl personál pro dospělé, tak o to víc jsem měla problém s personálem pro děti. V porodnici se vytváří strašný stres (obecně se to tam táhne celým oddělením) kvůli tomu, aby vaše dítě splnilo všechny body v tabulce. A pokud je nesplní, tak se najdou jedinci, kteří vám dají sakra najevo, že jste fakt dost pochybná matka. Naštěstí každá směna jde někdy domů... na druhou stranu jsme si to možná moc braly, člověk je po porodu trošku mimo. Za třetí, ta mateřská solidarita je naprosto úžasná. Člověk potkává po chodbách a v jídelně cizí lidi a přesto se s nimi dává do hovoru (a občas se mluví o něčem jiném, než o mlíku a miminech). A za čtvrté, pobyt v porodnici je skvělá terapie. Klidně se můžete se spolubydlícími bavit o tom, co vás kde bolí a "jaké to bylo" a tím ze sebe dostat všechno, co byste jinak možná vstřebávali ještě nějakou dobu.


Sraz mimin před jídelnou

A k tomu našemu pokladu. Fascinuje mě, jak se mění ze dne na den. Fotila jsem si ho v porodnici každý den, abych pak měla to srovnání. A strašně ráda si ty fotky znova a znova prohlížím.

Jinak v papírech má napsáno, že je nezralý, neboť se narodil na 37. týdnu. Ale posuďte sami: 3,7 kg a 52 cm. Kam by dorostl, kdyby se narodil v termínu? Dneska je Floriánkovi 14 dní, snědl by nejraději všechno co teče a vůbec na nedonošence nevypadá.


Den druhý



Den druhý (čepička pro novorozence je mu prostě malá, má opravdu hlavu jako starosta)


Den pátý: mám dítě do zásuvky :-D

Byl to roztomiloučký kluk. Až do pátku. To jsme byli na děstké kardiologii na vyšetření a tam se naučil řvát z plných plic. Tam si uvědomil, jakou moc mají jeho hlasivky a že když řve, tak se kolem něj skáče. A tak přešel z takového toho kníkání a kňourání na vyšší level.


Naštěstí je ale pořád víc těch chvil, kdy je k sežrání. A k sežrání je i plína, když na to přijde.




I druhá čapka je mu malá... už aby se mu hlava srovnala do nějaké konfekční velikosti. :-D


No a to je vše, co bychom vám teď chtěli říct (a už zase ten plurál - už prostě není já nebo on, ale my... aniž bych chtěla, mluvím a píšu v plurálu. Přišlo mi to vždycky strašně vtipné, ale teď už vím, že vás to pohltí, aniž byste si to uvědomovali).

A nesmím zapomenout dát vyvolat fotky do miminího alba!

Jak se dělá miminní album

18. května 2017 v 14:40 | veki |  Máma a mimi
Na konci dubna jsem změnila své povolání z "krotitele dravých turistů" na "chovatele dětí". A ačkoli je začátek mateřské ještě takový dost pracovní (díkybohu za to! Alespoň nemám čas přemýšlet nad tím, co mě bolí, tlačí, kope, hryže a vůbec jak je mi děsně), mám čas taky na nějaké ty nezbytné zbytečnosti.

VYSNILA JSEM SI DOKONALÉ MIMINNÍ ALBUM.
Žádná z běžně prodávaných knih pro miminka mě prostě nezaujala a odhodlaně jsem se rozhodla vytvořit vlastní. Fotky mámy, táty, (pra)babiček, (pra)dědečků a tetiček a strejčků, fotky z ultrazvuku, vtipné hlášky a samozřejmě dokonalé grafické a výtvarné zpracování. HAHA!

Problém začal už v okamžiku, kdy jsem vybírala vhodné fotky rodinných příslušníků. Když jsem vyřadila křečovité obličeje, zbyla mi dokumentace "tajného života našich rodin." Prostě neexistují normální rodinné fotky z dovolených nebo oslav. Tak jsem usoudila, že originální miminí album musí být trošku šílené. A tak už i kreslím (bez ohledu na nedostatek talentu), lepím (bez ohledu na to, že jsem vždycky nejvíc zalepená já) a vymýšlím děsně vtipné komentáře fotek (bez ohledu na to, že synek jednou řekne, že je to fakt trapný).


Ze série máma a táta. Z fotek budou samolepky (abych se vyhla lepidlu, se kterým fakt nejsem kámoška).

Další problém nastal ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že prakticky neexistují žadné moje fotky "s břichem jako balón." Jak sakra může být miminí album bez fotky s břichem? Takže začala honba za dojemnými těhotenskými fotkami, k jejichž vzniku se přimotal můj brácha. Na jedné jsem neměla hlavu, na druhé jsem vypadala spíš jako opuchlá velryba než jako starostlivá skoromaminka, na třetí brácha zase ostřil na bordel kolem a ne na mě a na té čtvrté? Ani nemluvit! Druhý odborný poradce - malá ségra - přišla s geniální radou, ať vyfotím sama sebe před zrcadlem. Z toho jsem začala málem rodit. NIKDY!

Kam dál