Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Dovolenka na konci léta I

12. března 2017 v 16:52 | veki |  Putování
Po stresovém konci léta jsme si jeli odfrknout na jih Moravy. Bylo to vážně naprosto úžasné. Měla jsem po státnicích a odešla jsem z práce, která mě stála víc sil než radosti. Mohla jsem to všechno uzavřít a otevřít kapitolu jihomoravského života. A je snad něco lepšího, než novou práci začít dovolenou?

Ubytování jsme našli v Perné, v chatě U Studánky na konci dědiny pod lesem. Je to dokonalé místo. Ideální pro větší partu, měli jsme to celé pro sebe, včetně zahrady s posezením. A jako bonus hned u domu studánka s výbornou chladnou vodou.

Ačkoli byla polovina září, počasí bylo skoro lepší než v létě. Dokonce jsme se ještě i smočili v Pasohlávkách v laguně. Nebylo to na nějaké opalování, ale trošku si zaplavat a zase rychle uschnout, to bylo osvěžující.

Lednicko - valtický areál nesměl chybět. Už jen proto, že jsme vlastně všichni byli nějak spojení s NPÚ a taková banda, když dojde na památky, tak to už je fičák. Chtějí všechno vidět, všechno vědět a vůbec jsou narušitelé té masy turistů.


Poprvé jsem se podívala do lednického skleníku. Kromě té neuvěřitelné zelené harmonie mě fascinuje stavba samotná. Třeba skleněné cihličky, ze kterých je skleník postaven, nebo úžasně provedené květníky nebo podlahové rošty...

 

Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije IX

19. února 2017 v 15:44 | veki |  Putování
Poslední den dovolené v Černé Hoře skončil tak, jak začal o den dřív. Když jsme dorazili do sedla Trešnjevik, nebylo přes mlhu vidět na krok a začínalo pršet. Chvatně jsme postavili stany, přioblékli se a šli do hospůdky u silnice.

Jak jsme neviděli Komovi

Večerní posezení v hospůdce bylo veselé, ostatně všechno bylo příjemnější než chladná noc v chladném stanu prostřed lijáku a obcházející bouřky. Jídelníček sice nenabízel kdovíjakou nabídku, ale kde je pivo, tam si Čech vystačí. :-)


Nakonec jsme do toho studeného stanu zalezli a byla to noc! Zuřivé bubnování kapek na stanovou plachtu nebyla moc pozitivní ukolébavka. Usnula jsem až nad ránem, když se déšť trošku uklidnil a asi teprve ve chvíli, kdy už jsem přes veškerý strach, že ten stan ulétne a promokne, nebyla schopná bdít.

Ráno bylo stejně mokré. I když jsme vcelku dlouho zevlovali na kryté verandě hospody, déšť nepřestal. A tak jsme tábor sbalili v dešti (a ještě ve vlaku z Brna mi ze stanu kapala voda).

Výstup na Komovi nebyl reálný. Ačkoli to prý nebylo tak moc náročné, určitě by nebylo moc moudré se v tomto počasí pouštět na několikahodinovou tůru do hor. Ale nedaleko je prý velká salaš, kde je útulna a starý veselý bača, který vaří dobré kafe a nalívá silnou pálenku. Pláštěnky nasadit a vzhůru na Štavnu!


Mně foťák ve vysoké vlhkosti zase stávkoval, ale šťastnější kolegové něco málo vyfotili, a tak zůstala atmosféra tohoto krátkého výletu zachována. Na salaši Štavna jsme si kromě kávy a pálenky koupili i pohledy a jiné drobnosti. Místo výstupu na Kom Vasojevički jsme si tak užili malou domáckou návštěvu u za-každého-počasí veselého Černohorce.


V nějakém záchvatu nadšení jsme původně vyrazili bez pláštěnek. No, netrvalo dlouho a rádi jsme je oblékali (foto: Standa Kadlčík).



V útulně bylo útulno. Pan domácí sbíral různé dárky od turistů a měl jich plnou zeď. Zřejmě právě ty dary zaujaly pozornost. Až na mě, já zase umírám. :-D Foto: Standa Kadlčík.

Po návratu do sedla Trešnjevik jsme se pomalu, ale jistě dobalili, nastoupili do autobusu a vyrazili na cestu domů. A ačkoli jsme se rozhodně těšili na naši středoevropskou civilizaci, bylo nám tak trochu líto, že po neděli se budeme vracet z téhle pohody do středoevropského stresu našich zaměstnání.


A tak si myslím, že čas od času bychom měli odjet někam, kde lidé ten život zase tak moc neřeší. Kde se žije tak, jak to přichází a raduje se z toho mála, co je. Asi to není jednodušší, ale řekněte, kdy naposledy jste se radovali z toho, že jste partě zmoklých lidí uvařili kafe? A kdy naposledy se vás zmocnil pocit absolutní radosti prostě jen z toho, že jste a že se můžete dívat na svět kolem sebe?
A možná by člověk tohle všechno neprožíval, kdyby nebyl turistou ze "západu" a byl to pro něj každodenní chléb. Ale ono je to asi národními povahami. Pro Černohorce prostě platí heslo hlavně pomalu, pro nás? Čím se vlastně řídíme my?


Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije VIII

29. ledna 2017 v 13:09 | veki |  Putování
Nastal předposlední den naší dovolené. Uteklo to jako voda. Tělo už si zvyklo na každodenní vycházky, na překonávání převýšení i na vysoké teploty a pálící slunce. Zkrátka aklimatizace byla téměř dokonalá, už by se stačilo naučit jen Srbsky a mít doma tak troje játra navíc, neboť místní domácí pálenky a trpké víno musí být opravdoví játrožrouti. A to jsme v oblasti, kde je většina obyvatel muslimského vyznání. Ale bez pálenky se tu po ránu nerozhýbe ani křesťan, ani muslim, možná ani koňský povoz. :-D


Masiv Visitor, strážce mraků

Sbalili jsme tábor a vyrazili z Plavu do sousední Brezojevice, odkud nás čekalo ne moc prudké, ale táhlé stoupání nahoru do kopce (místní cesty jsou prostě značené vždycky stylem přímo vzhůru!, zatímco u nás jdete po vrstevnici). Bylo podivné dusno, ale svítilo slunko. Těšili jsme se, že se vykoupeme ve Visitorském jezeře. Jak krásné to bude po namáhavém výstupu na vrchol!
 


Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije VII

20. ledna 2017 v 9:14 | veki |  Putování
Čas na odhalení záhadného a zákeřného tvora obývající pohoří Černé hory. :-)

Křišťálová studánka a noc na salaši... a taky o skakavci


Obrovskou výhodou bylo, že náš průvodce měl v horách známé a dohodl nám u nich nocleh na salaši. Byl nový krásný den, sluníčko opět hřálo, ale už tak nepálilo. Anebo jsme si zvykli a už nám nepřišlo tak horké.

Z cestovního deníku Černá Hora - Prokletije VI

28. prosince 2016 v 18:55 | veki |  Putování
Tuším, že další pokračování má být o téměř sebevražedné jízdě balkánským taxíkem a nebeském klidu horských samot. Tak do toho!

Od doby, kdy jsme se ubytovali v kempu na břehu Plavského jezera nás čekal už jen pohodový rekreační program. Hrozivě vypadal jen masiv Visitor, na který jsme každé ráno po probuzení zírali a který na nás ještě čekal. Hory kolem Plavu jsou pěkně zakulacené a travnaté, žádné ostré a zle vypadající štíty jako na Karanfilu.

Dnes nás čekala cesta ze sedla Čakor zpět do Plavu. A na Čakor nás mělo vyvést místní taxi. První podezřelá věc byla, že taxi meškalo a nikdo nevěděl, kdy má přijet. Ale jak už jsem psala, v Černé Hoře se nikdo nehoní a heslo každého dne zní "polako". Ostatně výraz taxi je sám o sobě zavádějící. Taxi je tu kdokoli, kdo je ochotný vás za úplatu svézt kam potřebujete.




Kam dál