Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Na vodu s čerstvým batoletem?

2. července 2018 v 21:56 | veki |  Máma a mimi
Začalo léto. Počasím teda už dávno. U nás jsme ho otevřeli typicky letní radovánkou - VODA! A tím teď nemyslím vyvalení se u rybníka, ale naskákání do kanoe, odražení od břehu a plutí po řece. Chvilku jsem fakt zvažovala, jestli o tom mám vyprávět, neboť přednášku o tom, jak je naprosto nevhodné, brát tak malé dítě na vodu, jsem si už vyslechla. Ale dřív, než se vám v hlavě vybaví tisíc příběhů o utopených vodácích, bych vás chtěla ujistit, že do nezodpovědnosti máme teda daleko. A na tenhle výlet jsme jeli dobře připraveni a za určitých podmínek.

Za a) dobré teplé počasí. Akci jsme na konec o týden kvůli počasí odkládali. Vyšlo to skvěle! Bylo teplo a slunečno, ale ne vedro k padnutí.

Za b) trasa i pro úplné začátečníky bez jezů či problematických úseků. Ideální je, abyste trasu dopředu znali nejen z mapy. U nás velmi populární úsek Jizery Malá Skála - Dolánky. Jezdí sem děti na školní výlety, rodiny s dětmi, zkrátka pravověrné vodáky tady asi nepotkáte. Nalodili jsme se až pod jezem v Malé Skále. Voda je zde spíš líná, často dost mělká (rafty někdy uvíznou, i my jednou posadili loď na větší kámen).

Za c) možnost cestu přerušit, udělat přestávku, případně poslat dál jen chlapy a s dětmi zůstat na souši. Ne všude se samozřejmě dá vylodit. Ale Jizera zde nikdy dlouho není mimo civilizaci a poskytuje několik možností, kde udělat pauzu.

Za d) mít na vše dostatek času a nespěchat. Zkrátka, rozhodně si nesmí nikdo myslet, že upluje bůhví jaké vzdálenosti. Zde konkrétně je to plavba tak na 2 hodiny bez velkých přestávek.

Za e) bezpečnost především. Plovací vesty se vyrábějí i pro takhle malé děti. Mají pás i mezi nohama, aby dítě nemohlo vyklouznout spodem, a mají i límec, aby se nedostala hlava pod hladinu. Děti v tom vypadají jako malí triceratopsové. :-D Takže jsme si vybrali půjčovnu, kde takové vesty mají k dispozici. Jo a zapomeňte na basu piv, která se vám chladí ve vodě za lodí. A zapomeňte na soutěže kdo koho potopí jako první.

Za f) rodiče musí být v pohodě. Samozřejmě nejezděte na vodu, pokud tuto aktivitu nemáte rádi, nikdy jste na ní před tím nebyli, bojíte se vody, nenávidíte komáry, stromy, listí nebo jiné přírodniny. Nejezděte s malým dítětem na vodu, pokud si na ní nedokážete odpustit alkohol. Nejezděte, pokud rádi "kravíte" a soutěžíte v tom, kdo koho potopí jako první.
 

Jsem tu rok!

11. června 2018 v 23:41 | veki |  Máma a mimi
Tak si tak snažím vzpomenout, kolik bilancujících článků člověk už napsal... no, asi dost. A i když není Silvestra, ani prvního ledna, i když mi právě neskončil další školní/akademický rok, i když je to prostě tak nějak divně uprostřed roku, přesto před 14 dny skončil jedinečný rok v mém životě. A jak říká kamarádka, takovýhle rok má člověk v životě šanci zažít jen jednou.

A má pravdu, protože všechny ty věci, kvůli kterým obvykle bilancujeme, můžeme v životě zažít mockrát... ale první dítě se prostě narodí jen jednou a ten první rok mateřství je prostě NĚCO.

Když mi některé holky říkaly, že to asi obrečí, jak rychle to uteklo, tak jsem na ně vrhala nechápavé pohledy, leč to NĚCO dohoní každou. Čím víc se blížily ony první narozeniny, tím víc jsem propadala sentimentu, prohlížela si fotky pořízené před rokem a upadla do lehké deprese z toho, že jsem si to málo užila, že jsem určitě něco pokazila a že jsem málo naplnila vlastní představu o dokonalém domově a že to určitě už nikdy nedoženu. OK, možná, že teď přeháním, ale vážně mě takové věci napadaly. Já jsem ten rok snad doslova prospala a proflákala! Co jsem vlastně dělala?


V očích starší spořádané generace jsem to dítě pořád někam tahala a nedala mu chvíli pokoj!

Zimní šlápoty

1. března 2018 v 15:03 | veki |  Máma a mimi
Počasí je všelijaké, chvíli je jaro, chvíli zima. Ale i tak se najdou chvíle, kdy je příhodné vyrazit ven. Poslední výlet nám překazily rýmy, kašle, teploty a jiné radosti, ale to nevadí, posuneme to o pár týdnů a určitě na tu Jedlovou vystoupáme!

Poslední větší lednovou akcí byl tradiční pochod pořádaný Klubem českých turistů Chrastavské šlápoty, který se vždy koná na začátku ledna a vede po okolí Chrastavy. Tratě jsou od 7 do 20 km. Protože bylo zrovna jaro (prý nějakých 11°C), zúčastnilo se mraky lidí (prý skoro 1500). Kouzlo téhle akce je, že na ní za dobrého počasí vyráží i ti, kteří normálně na výlety nechodí, neboť terén není náročný a trasa přiměřená. I když jsme šli celou dobu v davu, zvládli jsme přejít odbočku do Panenské Hůrky (cha, efekt stáda funguje dokonale, šli jsme prostě tam, kam šel dav), a protože jsme líní, tak jsme se na původní trasu vraceli ve stylu "nedbám bláta, ni kamení, hlavně ať si moc nezajdu" a vzali to lesem přímo dolů do osady. Ale nějak předbíhám.

Trasa vedla z Chrastavy (U Komína) do Bílého Kostela, na Panenskou Hůrku a zpět do Chrastavy (U Komína). To byla ta nejkratší varianta, která má na papíře 7 km, reálně je to ale skoro 9 km. To jsme samozřejmě neřekli starším dětem, které šly po svých. Jen jim bylo na konci trošku divné, že jsou poněkud více unavené.

Trasa: cca 9 km
Terén: asfalt, lesní cesta
Kočárek: poslední úsek (Panenská Hůrka - Chrastava) po silnici (po zelené turistické značce nesjízdné)
Památky: kaple v Panenské Hůrce, starý německý hřbitov v Panenské Hůrce, Chrastava (Městské muzeum, Fürichův dům, kostel sv. Vavřince, Muzeum hasičské techniky)


Na mapě to můžete prostudovat zde: https://mapy.cz/s/2mEIt.

V této podobě trasa pro kočárek moc vhodná není (v posledním úseku se překonává potok bez lávky), ale je možné jít z Panenské Hůrky po silnici. Kamarádka je ale důkazem, že i mohutný kočárek se spícím dvouleťákem se přes potok dá dostat. :-D


Po cestě je několik kontrolních bodů, kde jsme si dali razítka na startovní lístek, a taky si dali svačinky, udělali fotky a socializovali naše mimina.

Zážitek jménem Paradýs
Cestu znám celkem dobře. Šla jsem ji už 3x, přesto mě pokaždé něco překvapí. Tentokrát (kromě toho minutí odbočky, které do teď opravdu nechápu) mě doslova šokovala nově opravená cesta podél Jeřice a Nisy z Chrastavy do Bílého Kostela. Dřív to byla taková "kozí stezka" po břehu. Dost ji poničily povodně v roce 2010, ale i pak byla schůdná. Ano, schůdná, nikoli sjízdná pro cyklisty. A co se nestalo? Někdo tuhle cestu, která vedla kousek nad vodou mezi stromy, rozšířil (a vykácel stromy) a ohavně vyasfaltoval a nazval ji "Paradýs". Jsem samozřejmě ráda, když se opravují turistické cesty a lidé mají kam vyrazit za město, ale tohle je prostě hnus. Rovná nudná cesta, na pošlap tvrdá. A pak mě zaráží ještě jedna věc: po zkušenosti s povodněmi se tu vesele asfaltuje přímo na břehu...
PS.: Co to jako znamená Paradýs? To je platýz, který se zúčastnil paraolympiády, nebo to má být Paradise, a pak si někdo uvědomil, že do ráje to má daleko?
PSS.: Omlouvám se za tu dávku sarkasmu. Určitě to příslušné orgány stálo mnoho úsilí, aby tu cestu opravily, ale tyhle věci se prostě neslučují s mým viděním světa. A tím neříkám, že je to špatně. Pro obecné blaho je to asi dobře a já ani netuším, co na to říkají místní obyvatelé. Pár mi jich říkalo, že je to super na kolo, s tím souhlasím. Ale moje priorita není v kole, ale v tom mít někde poblíž kousek "přírody" a mám pocit, že se podobná místa systematicky asfaltují a betonují.

Panenská Hůrka
Dnes je to část obce Bílý Kostel nad Nisou, je to taková malá osada, převážně rekreační. Svá nejlepší léta má už dávno za sebou. Ale zůstala poměrně pěkně zakonzervovaná a i když i tady se rekreanti činí, ještě se jim nepovedlo změnit ráz téhle vesničky v kopcích úplně. Je tu krásný starý německý hřbitov, který zarůstá lesem a je tichým svědkem dob (ne)dávno minulých. Je tu opravená kaplička Nejsvětější Trojice a mnoho krásných chalup.
Je to stará hornická osada, kde se těžilo stříbro a několik dalších kovů (olovo, cín, měď, zinek), ale Třicetiletá válka podnikání přerušila a hornictví pomalu upadalo. V 18. století se těžba ukončila úplně, místní zásoby cenných kovů byly vyčerpány.

A z Panenské Hůrky je to dolů do Chrastavy jen kousek... vraceli jsme se po druhém břehu Nisy, kde vede silnička. V cíli na nás čekal diplom a na děti nějaká laskomina. Diplomek máme v miminním albu (taky bych mohla napsat, jak se nám ta sranda vyvíjí, že?).

V únoru jsme pak vyrazili ještě na krátkou procházku na rozmezí Lužických hor a Podještědí. Trasa vedla z Jitravy přes Sloní (Bílé) kameny, Horní Sedlo, Černou Louži a Rynoltice zpět do Jitravy.

Trasa: cca 10 km
Terén: asfalt, lesní cesta
Kočárek: ne


Trasa k prozkoumání zde: https://mapy.cz/s/2qX9W

Byl příjemný den, i když chladno a foukal vítr. No, od Sloních kamemů nás čekalo pořádné stoupání, takže jsme se zahřáli. Začínám mít pocit, že se na mě lepí nějaký výletnický matoucí virus. Ano, opět jsme přešli odbočku... tentokrát jsme se ve skalách na vrchu Vysoký nechali vést šlápotami ve sněhovém poprašku... Konstatuji, že to byly stopy někoho, kdo šel kozí stezkou za roh na záchod. To nám došlo bohužel až ve chvíli, kdy jsme přelezli pár balvanů a ocitli se v lese bez náznaku toho, že bychom šli po cestě. A tak jsme lezli po kamenech zpět...
Dopadlo to ale skvěle... cestu jsme našli, vedla skalami trošku výš. A byla nádherná, vedla až nad hranicí nízko se plazících mraků, takže jsme se ocitli pod sluncem zalitou modrou oblohou...


A Flori dokonale maskován... stal se součástí mé šedé mikiny. :-D

I když teď je venku třeskutý mráz, už se určitě jaro plíží a blíží. Máme už vyhlídnuté zase nějaké organizované pochody a zálusk na pár zcela neorganizovaných akcí. Tak jaro, spěchej, mimino potřebuje ven na pastvu!


 


Vánoce a osmiměsíční narozky

31. ledna 2018 v 16:14 | veki
Jo, trestuhodně to tu zanedbávám. Ale nějak se večer uspím dřív, než bych chtěla a když už se neuspím, tak vyřídím jen to nejnutnější. A taky mám takovou existenční (nebo spíš mateřkou) krizi, takže bych se nejraději někam zavřela a byla SAMA. No, moje krize se týká věcí, o kterých bych si sice chtěla povídat, vyřvat se někomu, kdo mě nebude soudit, ale je to moc kontroverzní na to, abych si poplakala na blogu. Prostě bych neměla na to, se pak obhajovat. Protože, jak jsem zjistila, jsem mimozemšťan mezi matkami, jsem mimozemšťan doma a mám pocit, že i sama před sebou.

Ale obraťme list. Celou věčnost jsem nenapsala nic o tom, jak trávíme (skoro)zimu. I když moje mamka to napravuje a kdo čtete její blog, tak jste něco pochytili.

Po polovině prosince napadl první pořádný sníh. Musím konstatovat, že Floriána to moc nevzrušilo. Mě to vzrušovalo velmi, protože Liberec se rozhodl sníh bojkotovat a absolutně nikdo ve městě sníh neuklízel (respektive ho tak akorát rozsolili a tím to skončilo), takže vzít ven kočárek bylo stejné, jako zkoušet dobýt severní pól v plavkách.
Ale já mám sníh ráda a vždy, když napadne, mívám takovou dětskou radost. Vydržel jen pár dní, ale i tak jsme si ho užili.



Poslední myšlenka

29. prosince 2017 v 0:26 | veki |  Myšlenky
Tak je zase skoro půlnoc a konečně se mi podařilo zkrotit uragán vypraného prádla. Miláček ze všeho vyrostl, a tak jsme vybalili pytel s větším oblečením. A já to v záchvatu pomatenosti všechno vyprala, aniž by mi došlo, že TO není kde usušit... Ale o praní a sušení prádla vám psát nechci. Vlastně je to jen taková berlička, abych hned na úvod nevychrlila nějaké nesmysly a měla trošku víc řádků na to, abych si srovnala pár myšlenek.

Aktuálně mám největší potřebu nějak vyřvat to, že před pár týdny přišel svět o báječného člověka. Zpráva se ke mně dostala náhodou oklikou přes x lidí (každý máme někde známého a ten má taky známého), a tak tu facku člověk dostal dva dny před Štědrým dnem. A tak jsem letos zapalovala svíčku u štědrovečerní večeře s rancem vzpomínek. No, hlavou se mi už několik dní honí opravdu mnoho myšlenek. A to fatální v tomto případě není smrt jako taková, ale uvědomění si, že zemřel někdo stejně starý, že jedni rodiče pohřili své dítě a nikdy neuvidí svá vnoučata. A nějak se to ve mně zašprajclo a někde tam vevnitř bliká kontrolka, že takové věci se dít prostě nemají.

Ale dějí se. Sakra, ony se dějí!

Posledních pár dní mě napadá spousta myšlenek, připadají mi strašně hluboké a strašně moudré, ale znovu a znovu přicházím na to, že smrt je prostě něco, co nepřechytračím, ani neomluvím. Je prostě mezi námi. A někoho navštěvuje příliš brzy. A teď už zase cítím, že se v tom plácám a že má pozornost běží mnoha různými směry, že už neudržím myšlenku, že už nedokážu zformulovat to, co jsem měla v úmyslu říct. A tak mi nezbývá, než ty rozpaky přiznat, neboť to na textu stejně bude znát.

Víte, teď už mám (uplynula asi půl hodina) docela jasnou myšlenku. Poslední. Člověk za život potkává spoustu lidí. Někteří se jen mihnou, někteří pobudou, něktěří zůstanou. A věřím, že každý, koho za život potkáme, nám má něco předat. A moc bych si teď přála, abych jí stihla říct, že ona můj život nesmírně obohatila a zanechala v něm nesmazatelnou stopu. A pokud je to o nesmrtelné duši pravda, tak nejspíš teď za mnou stojí, kouká mi přes rameno a usmívá se.


Kam dál