Intro. Takový malý úvodíček. ;-)

Poslední myšlenka

29. prosince 2017 v 0:26 | veki |  Myšlenky
Tak je zase skoro půlnoc a konečně se mi podařilo zkrotit uragán vypraného prádla. Miláček ze všeho vyrostl, a tak jsme vybalili pytel s větším oblečením. A já to v záchvatu pomatenosti všechno vyprala, aniž by mi došlo, že TO není kde usušit... Ale o praní a sušení prádla vám psát nechci. Vlastně je to jen taková berlička, abych hned na úvod nevychrlila nějaké nesmysly a měla trošku víc řádků na to, abych si srovnala pár myšlenek.

Aktuálně mám největší potřebu nějak vyřvat to, že před pár týdny přišel svět o báječného člověka. Zpráva se ke mně dostala náhodou oklikou přes x lidí (každý máme někde známého a ten má taky známého), a tak tu facku člověk dostal dva dny před Štědrým dnem. A tak jsem letos zapalovala svíčku u štědrovečerní večeře s rancem vzpomínek. No, hlavou se mi už několik dní honí opravdu mnoho myšlenek. A to fatální v tomto případě není smrt jako taková, ale uvědomění si, že zemřel někdo stejně starý, že jedni rodiče pohřili své dítě a nikdy neuvidí svá vnoučata. A nějak se to ve mně zašprajclo a někde tam vevnitř bliká kontrolka, že takové věci se dít prostě nemají.

Ale dějí se. Sakra, ony se dějí!

Posledních pár dní mě napadá spousta myšlenek, připadají mi strašně hluboké a strašně moudré, ale znovu a znovu přicházím na to, že smrt je prostě něco, co nepřechytračím, ani neomluvím. Je prostě mezi námi. A někoho navštěvuje příliš brzy. A teď už zase cítím, že se v tom plácám a že má pozornost běží mnoha různými směry, že už neudržím myšlenku, že už nedokážu zformulovat to, co jsem měla v úmyslu říct. A tak mi nezbývá, než ty rozpaky přiznat, neboť to na textu stejně bude znát.

Víte, teď už mám (uplynula asi půl hodina) docela jasnou myšlenku. Poslední. Člověk za život potkává spoustu lidí. Někteří se jen mihnou, někteří pobudou, něktěří zůstanou. A věřím, že každý, koho za život potkáme, nám má něco předat. A moc bych si teď přála, abych jí stihla říct, že ona můj život nesmírně obohatila a zanechala v něm nesmazatelnou stopu. A pokud je to o nesmrtelné duši pravda, tak nejspíš teď za mnou stojí, kouká mi přes rameno a usmívá se.

 

Podzimní sklizeň

13. listopadu 2017 v 22:01 | veki |  Máma a mimi
Takže ještě pořád nesedíme doma. A to i přes to, že můj děda nedávno nevěřícně kroutil hlavou a prohlásil, že jsem prdlá a že mi to dítě jednou sebere sociálka. Takže na úvod bych chtěla říct, že je naše mimino milované a opečovávané a že mu (ani v děšti na horách) nic nechybí.

Kde začít... to opravdové babí léto nás vlastně zastihlo během návratu z Moravy, takže jsme to ani nijak nevyužili. Chtěli jsme využít druhý záchvat podzimního tepla, ale do toho přišla od kamarádky zpráva, že je se svým chlapečkem v nemocnici, a tak jsem ani neměla náladu někam vyrazit. To víte, tyhle zprávy já teď děsně prožívám, protože mě vždycky napadne "Co kdybychom to byli my."

Přeci jenom jsme ještě trošku toho zlatého sluncem zalitého listí ještě stihli. Ráno jsem se vzbudila a prostě jsem věděla, že musíme ven... a tak jsem si stopla první autobus jedoucí za město (mapa) a vyrazila na hrad Hamrštejn. Věděla jsem, že dopoledne tam nikdo nebude. A nebyl.



Vlakem s miminem: Mikulov a Hranice na Moravě

30. října 2017 v 21:57 | veki |  Máma a mimi
A je tu první díl výpravné ságy Vlakem s miminem. Ačkoli mám řidičák, nemám co řídit, a tak na výlety musíme pěkně veřejnou dopravou. A protože takových pošuků, kteří by jezdili vlakem s malým miminem, kočárkem a bagáží, dneska už moc není, plodí to mnoho úsměvných situací.

Když jsem odcházela na mateřskou, tak jsem si "přepadovku" v práci naplánovala na září. A ono to opravdu vyšlo a hodilo se to nakonec i kolegům, kterým jsem zároveň "píchla" s programem akce. Ve všech ohledech to bylo dokonalé, neboť jsme Mikulov spojili i s cestou do Hranic na Moravě, kde žijí příbuzní z mužovy strany. Takže se z mého soukromého výletu stala opravdová rodinná dovolenka.


Měla jsem snahu lidem předat nějaká moudra z oboru. Flori byl vykázán ze sálu, neboť se mu nelíbilo, že se máma věnuje někomu jinému. Zůstal celou tu dobu s tátou, ale pravda je, že já tam plácala páté přes deváté, neboť jsem byla myšlenkami stále u mimina.


Nakonec si tu návštěvu archeoparku přeci jen užil.

Návrat do Mikulova byl ohromně zvláštní. Najednou jsem tam byla turista spící v penzionu a vysedávající v hospodských zařízeních. A musím přiznat, že jsem těžce bojovala s pocitem, že už tam nepatřím. Naštětí všichni kolegové, přátelé a známí byli ohromní a toho pocitu mě dokázali zbavit.

V Mikulově jsme vlastně vůbec nic nedělali. Doopravdy. Ráno jsme se dlouho všichni tři váleli v posteli, pak jsme třeba vyrazili ven a tradičně to skončilo návštěvou někoho z přátel. A takhle poklidně nám to tam uteklo...


Na penzionu měli tuhle bezva stavebnici a chlapci si spolu vyhráli. Místo auta byla nakonec tříkolka, neboť v soupravě chybělo čtvrté kolo.
 


Mini mimi výlety

24. září 2017 v 22:32 | veki |  Máma a mimi
Udržte mě doma! Neexistuje. Moje dítě je po mně. Doma je s ním peklíčko (prý jsou tyhle malé puberty ve třech měsících normální a prý to obyvkle za pár dní zase přejde), v terénu pohoda. Tak co doma... UPDATE: Přejde? A to říkal kdo? Z malé puberty rovnou do podzimní depky na obou stranách - už několik dní u nás sluníčko nevidno.

Mám takový sešítek (ručně dělaný zápisník - poctivá řemeslná práce), kam si dávám razítka z výletů. Byly doby, kdy jsem se těmto aktivitám smála. Taková ta kategorie zasloužilých turistů, kteří se ještě dřív, než pozdraví pokladní/průvodce/obsluhu ptají po razítku, mi přišla nepochopitelná. Prozřela jsem a mohu říct jedno - je to silně návykové. Dáte si jedno nevinné razítko a už v tom jedete. Zatím ještě zdravím a o razítka se neperu s ostatními výletníky, ale kdo ví, třeba mě to jednou taky skolí.

Výlety s Florim jsem si začala razítkovat do nového deníčku, aby nikdo nepochyboval o tom, jak světaznalé miminko mám doma.

Miminní album žije!

1. září 2017 v 22:29 | veki |  Máma a mimi
Hrdě musím konstatovat, že mimi album stále žije, je pravidelně doplňováno a je čím dál tím pěknější. :-)

Začalo to tak, že se mi nelíbila žádná z předtištěných pamětních knížek pro miminka. Buď se mi nelíbily graficky, nebo obsahově, nebo oboje. A tak jsem začala s vlastním albem - jak to začalo jsem psala ještě před tím, než se malý narodil...


Kam dál